Co muži potřebují a ženám dělá dobře

Ženě nyní připadá větší odpovědnost za vztah, ale i za společnost jako celek.

Již z přirozené podstaty ženství vyplývá mnohem větší moc, než si jsou mnozí ochotni přiznat.

A tato moc s nově nabytou svobodou ještě vzrostla.

Před nedávnem jsem měl kurz, na kterém bylo hodně párů, jejichž vztah se nacházel v těžké krizi.

U všech byla láska neporušena, ale z různých důvodů nemohla volně proudit.

Poté, co jsme přišli ny stopu problémů, skončili jsme u všech u stejného obrazu:

žena položila muži hlavu na rameno, zcela odevzdaně a on ji držel.

Oba tak byli šťastní a každý ve své síle – muži v mužské, ženy v ženské síle. A oba zářili.

U jednoho páru jsem neudělal nic jiného, než že jsem vyzval ženu, aby se o muže opřela.

Nejdříve se při tom hluboce rozplakala, bylo to, jako by se protrhla hráz, jako průlom do její lásky, zatímco on ji dojatě podpíral.

Nakonec se úplně zklidnila a on, který na seminář přišel mimo jiné proto, že měl od doby, kdy se jim narodilo dítě, vážné problémy se zády, stál teď vzpřímeně, silný a plný energie.

Pak jsem té ženě řekl: „Musíš nechat také něco na něm. Když tě nesmí podpírat, když se sama snažíš zůstat silná, místo abys ho nechala, aby tě podpíral, tak úplně ztrácí svůj smysl.

Sami o sobě nemají muži téměř žádný význam.

Odevzdají své semeno a tím končí.

Pokud jim jako ženy nedáte místo, pokud jim nedáte najevo, že je i tak potřebujete a ceníte si jejich přínosu, cítí se zbyteční, začnou pít, najdou

si milenku, nebo se zhroutí.

Muži potřebují úkol.

A dnes to platí mnohem více než kdy jindy.

Jejich vlastní úkol, to, proč je příroda stvořila, je za dvě minuty vyřízený. Vše ostatní v podstatě ženy zvládnou samy.

Sice ne tak dobře, ale jde to.

Žena má své místo naopak od přírody pevně dané: nosí v sobě dítě, přivede je na svět a krmí je.

Bez jejího dlouhodobého přispění by život nepokračoval dál. Bez ní by nebylo rodiny ani společnosti.

Žena je roky potřeba, muž ne.

Žena je proto přirozeným místem každé společnosti. Dává jí to přirozenou moc, která muži chybí.

Aby muž mohl v rodině zaujmout dobré místo, potřebuje od ženy potvrzení a uznání toho, že je důležitý, potřebný a má význam.

Jinak se omezí na to, že dodá semeno a odejde.

Nejlepším uznáním a projevem úcty pro něj je, když se od něj žena nechá ochraňovat a živit a za to si jej váží a oceňuje jeho přínos.

Pokud to tak dělá, bude jí muž spolehlivým partnerem. Pokud mu dává najevo, že se bez něj obejde, vezme ji muž za slovo.

Dříve o tom nebylo pochyb, bylo jasné, že muž je zapotřebí.

Skutečně musel ženu chránit.

I mnoho důležitých prací bylo pro ženu příliš těžkých – čistě z fyzického hlediska ji mohli vykonávat jen muži.

Ženy sice také mohou pracovat na poli, kácet stromy, stavět domy a dřít u vysokých pecí a v dolech, ale ohrožuje to reprodukci.

Následkem by byly potraty, zmrzačené a zanedbané děti.

Bylo tedy naprosto jasné, že muži jsou potřeba – nejen k reprodukci.

Ale kdo dnes považuje za důležitý přínos, že je muž celý týden s autem na cestách a prodává pojištění?

Nestará se o rodinu, domů přichází v deset večer a navíc má v hlavě pořád jen ta své čísla…

Muž a žena se dnes na mnoha úrovních nepotřebují tolik jako dřív, i když k tomu, aby každý splnil svou funkci, potřebují jeden druhého stále.

V každodenním životě však už na sobě tak závislí nejsou a je to tak dobře.

Je dobře, když muž umí uvařit a ví, jak funguje pračka.

Je dobře, když žena umí jezdit autem a ví, jak vyřídit věci v bance, má vzdělání, které odpovídá její inteligenci a schopnostem, může pracovat a dostávat za to mzdu, stejně jako muž.

Je také dobré, když na sobě nemusí být stále „nalepeni“, když dokáží dělat věci i „na vlastní pěst“ a společně trávený čas není nutností, ale příjemným zpestřením.

A je velmi dobré, když jsou oba v nitru i navenek tak silní, že se dokážou životu postavit sami, že nejsou závislí na tom druhém.

Vztah, který oběma nechává prostor pro růst, ve skutečnosti povede ke stále větší svobodě a bude mít za následek, že partnerství bude založeno na vědomí, že by se oba o sebe v životě dokázali postarat i sami.

Může to však zajít příliš daleko.

Vztah je založen na tom, že ten druhý dává člověku něco navíc, něco, co člověk sám nemá.

Vztah je založen i na potřebách, které jsou uspokojovány vzájemným sdílení, a výměnou, takže se pak život díky partnerovi stává plnější, sytější, úplnější, než by byl bez něj.

Když zmizí potřeby, vztah zaniká.

Pokud partnerovi neustále říkám (nahlas, nebo v duchu): „nepotřebuji tě“, „dokážu to sám“, začne si zanedlouho klást otázku: „k čemu tu vlastně jsem?“.

Může to být pravda, že by člověk zvládl život i bez toho druhého, ale právě v takovém případě je důležité, abychom mu dali najevo, že s ním je to přesto lepší, než bez něho, že si jeho přínosu přesto (nebo právě proto) vážíme – i když bychom se ho v podstatě mohli vzdát.

Nejde tedy o to, že bych toho druhého potřeboval v tom smyslu, že bych bez partnera nemohl žít, nebo bych bez něj materiálně, nebo emočně úplně živořil, ale o to, že mi partner může dát něco, co mě vnitřně obohatí, umožní mi růst a můj život učiní plnější a bohatší.

Když se žena – bez očekávání a bez nároků – opře o muže, vyjádří tak, že si cení mužství, že je ochotna svěřit se pod ochranu a péči muže a přijímat mužskou sílu.

To vztah posiluje.

Opačný postoj – pokud se muž opře o ženu, položí ji hlavu do klína, nebo se od ní nechá podpírat – vztah oslabuje.

Někdy to může být na místě (například je-li muž nemocný, utrpěl nějakou ránu osudu, nebo těžkou porážku), ale dlouhodobě a jako základní postoj, to vztahu škodí.

Žena se totiž stává pro muže „matkou“ a muž „dítětem“ a vztah ztrácí sílu.

Když se ale žena opře o muže, ctí tak jeho sílu a mužnost – a může se spojit se svou ženskostí a měkkostí. A zároveň tím dá muži význam a místo: muž ji smí podpírat a ochraňovat.

V takovém případě muž zůstane – jinak odejde.

„Odejde“ může znamenat, že ji opustí, ale ve většině případů odejde pouze vnitřně – pije, vrhá se do práce, pěstuje obsesní koníčky, chodí za jinými ženami, má různé milostné románky, nebo si pořídí milenku.

Ale aby skutečně odešel a vztah ukončil, to muži nedělají. To přenechávají ženám, většina mužů je na to příliš slabých.

Z knihy Muži, ženy a láska od Wilfrieda Nellese

https://martinvachuska.cz/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození

Když se potká Zbožná žena a Kristus

Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme. K sobě, jiným

Vnitřní Zdroje

Naše vědomí se dokáže v jeden moment zabývat jen několika málo věcmi najednou – maximálně někde mezi pěti a deseti. Naše podvědomí, které se kromě