Od partnera očekávám, že mě bude milovat a přijímat takového, jaký jsem a vážit si mě takového, jaký jsem.
Jak ale může a jak od něj něco takového můžeme očekávat, pokud bychom si to nedávali sami?
Ženy od muže očekávají, že si bude vážit ženství. Jak může, když si ho neváží samy, nebo jím dokonce pohrdají?
A netvařme se, že to tak není – je to pravidlem!
Ženy, které si uvědomují hloubku a velikost ženství a přijímají je, jsou velmi, velmi vzácné.
Většina má na ně strach byť pohlédnout – musely by pak svůj život totiž radikálně změnit.
To samé platí pro muže – jak mohou muži očekávat, že si jich ženy budou vážit, když si už sami mužství neváží a netroufají si být muži?
Co znamená ‚‘opravdový muž‘‘?…
Opravdový muž je ten, který sám sebe přijímá takového, jaký je. To je všechno.
Všechny mužské vzory a ideály jsou jen podmíněné dobou a módou, ale zároveň člověka odvádějí sama od sebe.
Není dobré mít ani vlastního otce za vzor, protože každý pře-obraz se staví jako obraz před vlastní mužství a člověku nedovolí, aby se spojil sám se sebou.
Můj otec je však člověk, od něhož mé mužství pochází – on mi je předal.
Jeho mužskost byla nejen prvním obrazem mužství, se kterým jsem se setkal, a který mě tedy i jako příklad doprovázel, ale je ve mně i jako muž přítomen.
První a nejdůležitější krok k vlastnímu mužství, tedy spočívá v tom, že přijmu svého otce – to znamená, že mu přitakám takovému, jaký je a řeknu Ano naplno skutečnosti, že jsem jeho syn.
K tomu se však muž musí nejprve vzdálit od matky, hlavně v případech, kdy matka otcovo mužství odmítala a chlapci tajně signalizovala, že nesmí být takový, jako táta – v takových případech se syn musí vědomě postavit na stranu otce a matce dát najevo, že je muž, jako on, a že jím také smí být.
Je to složitá cesta, protože většina z nás jsou ‚‘maminčini chlapci‘‘ (někteří možná méně, ale většina z nás se nachází pod matčiným vlivem).
V synovi totiž žena může mužství milovat způsobem, který ji neohrožuje.
Synové tak v srdci matky často zaujímají zvláštní postavení – místo muže (jde mimochodem o ženskou obdobu zneužívání dcery otcem, ale většinou je spíše emocionální povahy).
Syn se pak ve skrytu cítí být roven otci, nebo dokonce otci nadřazený.
K tomu se ještě přidává, že přítomnost otce není ve většině rodin dostatečně rozvinutá. Přítomnost nemyslím jen čas, který v rodině tráví.
Může být v rodině silně přítomen i tehdy, když přes týden téměř nebývá doma.
Souvisí to hlavně s tím, zda si jej žena váží jako svého muže a otce svých dětí. Žena je středobodem rodiny a její vztah k muži tedy rozhodujícím způsobem určuje jeho pozici.
Pro syna, který se (částečně) dostane na otcovu pozici je to velké lákadlo: cítí se větší, než je, protože má u matky zvláštní postavení.
Může to být mnoho podob a také důsledků, ten nejdůležitější je: své mužství vždy prožívá jen skrze pohled ženy.
Dokud vnitřně nepůjde k otci, sám ze sebe je nepozná. Potřebuje potvrzení ženy, že je muž.
Jde o nezdravou závislost manického charakteru.
Všechno se točí kolem sexu a to kolem zcela konkrétního, moderního typu sexu.
Tón udávají maminčini chlapci: co může, měl by a musí muž všechno udělat pro to, aby měl dokonalé tělo a mohl jím ženu uspokojit?
Jak toho nejlépe docílit si muži nechávají našeptávat od hostujících autorek mužských časopisů.
Skrývá se za tím vnitřní touha všech ‚‘maminčiných mazánků‘‘: jak můžu maminku učinit šťastnou?
S mužností a mužským zdravím to ale nemá nic společného.
V tomto přístupu se muži začínají stávat hlupáky a ženskými hračkami.
Před pár lety jsem v příloze novin četl působivý článek o to, jak se v ‚‘dámských časopisech, filmech, nebo reklamách systematicky dělají z mužů blbci (autorka byla žena).
Následkem toho se muži téměř výhradně prezentují už jen jako ‚‘necitliví idioti‘‘, nebo ‚‘‘objekty vášně‘.
Je to z mužského hlediska politováníhodné (z ženského v delším časovém horizontu ještě politováníhodnější), ale v mnoha ohledech i velmi nebezpečné.
Mohlo by to vézt k tomu, že se přirozená mužská agrese začne vybíjet násilím.
Může k tomu docházet zcela podvědomě a za zády všech a možná k tomu už dochází.
Možná, že se pátrání po příčinách vzrůstajícího násilí u mladých mužů vydává zcela špatným směrem a je možné, že si v šílených násilných aktech mladých mužů razí svou cestu zoufalé a zmrzačené mužství.
A je to nebezpečné i jiným způsobem: když se znehodnotí a vytratí síla mužství, zanikne společnost.
Je možné, že jde – jak se autorka článku domnívá – o důsledek feminismu.
Minimálně stejnou měrou k tomu však může přispívat dominance ženy v rodině a výchovných institucích.
Vždyť až do konce základní školy se v nich chlapec téměř nesetká s dospělým mužem – a pokud ano, tak často takovým, který si před ženami často netroufne ani otevřít pusu.
Nic to však nemění na skutečnosti, že když se sebou muži nechají takhle zacházet, mohou si za to sami.
Je jen a jen na nich, zda se budou hlásit sami k sobě a svému mužství – ať už za potlesku žen, nebo bez něj.
K tomu však musí vnitřně nastoupit cestu k otci.
Dříve se cesta od matky k otci a obecně k mužům prováděla pomocí iniciačních rituálů.
Dnes ji každý muž musí absolvovat sám – a především ženy mu v tom nemohou nijak pomoci.
Není to lehká cesta – nejen pro ty, jejichž otec byl sám slabý a ve svém mužství zmrzačený, možná traumatizovaný válkou a násilím, možná dokonce zločinec.
I u všech ostatních vyžaduje krok ze sféry matčina vlivu kompletního muže.
U matky může muž navždy zůstat malý, zůstat dítětem, chlapcem.
U otce musí dospět.
Z knihy “Muži, ženy a láska“ od Wilfrieda Nellese
