Ženství přichází skrze matku

Pro ženy platí to samé (jako pro muže ve vztahu k otci) ve vztahu k matce.

Mnoho žen dnes své sebevědomí zakládá na boji proti mužství, nebo na schopnosti prosadit se v mužských doménách.

To je ale umělé sebevědomí, kterému chybí vnitřní síla – uvnitř je prázdné.

Především v případech, kdy je s tím spojené (otevřené, nebo skryté) odsouzení ženství, jak je žila a prezentovala matka.

V tom, jak se moderní ženství prezentuje navenek je zajímavý rozpor: Ženství, ‚Velká matka‘, ‚Bohyně‘, jedním slovem ideál, je zbožňována, ale ona konkrétní žena, která se místo toho, aby se věnovala svému povolání a výchovu dětí přenechala jiným, sama stará o své děti a je ‚jen‘ ženou v domácnosti, je v nejlepším případě terčem soucitného úšklebku, velmi často však skrytého pohrdání.

A stejně tak vlastní matka, ta z masa a kostí.

Snášíme ji, možná s ní s ohledem na její politováníhodný úděl ženy soucítíme, ale nepřijímáme ji.

Moderní žena se cítí být lepší ženou, cítí se být matce nadřazená – a odřezává se tak od svého ženství.

Vyjde to najevo, když se žena matce podívá do očí a řekne: ‚Mami, jsem lepší, než ty.‘

Dá se to udělat vnitřně, nebo v rámci konstelace.

Když se člověk při vyslovení této věty matce dívá do očí, nelze tento nárok vydržet.

Začne být naprosto jasné, že jde o iluzi, a že dceru od matky odděluje.

Místo, aby dceru nárok posiloval, má za následek, že zůstane trucovitým dítětem.

Až když se pokloní matčině převaze, nalezne teprve sílu, jako žena.

Pak už mimochodem ani nepotřebuje bojovat za ostatní ženy a jejich práva, protože to vše jsou boje o matku a za ni.

Skutečná, silná žena je taková žena, která přijímá sama sebe a své ženství.

Ne, jako něco zvláštního, něco, na co by člověk měl být pyšný (jako by to mělo být něco lepšího, než být mužem).

Silná žena je prostě se svým ženstvím srozuměna.

Tato srozuměnost s vlastním ženstvím vzniká a roste v míře, v jaké žena přijímá svou matku takovou, jaká je. Vše ženské přichází skrze matku, neexistuje oklika.

Nejde o to, aby člověk odpovídal nějakému určitému obrazu ženy – takové obrazy se stále mění. Všechny před-obrazy člověka vzdalují od sebe sama.

Ani matka, nebo babička jako vzory nijak dobře neposlouží, ani ty člověku nedovolí najít sebe sama, když je má před očima jako předobraz, kterého se snaží dosáhnout.

Ale skrze své ženské předky – především skrze matku – každá žena dostala své ženství a je s nimi se všemi svým osudem propojená.

Tím, že přijme takové, jaké jsou, tím, že přijme jejich zkušenosti, jejich jednotlivé životy a osudy takové, jaké byly, přijímá sama sebe, jako ženu.

Maminčinu chlapečkovi odpovídá tatínkova holčička.

Nejkrásnější, nejsvůdnější a nejvíce okouzlující ženy jsou tatínkovy holčičky.

Velmi záhy se totiž naučily, jak si tatínka omotat kolem prstu.

I muž může milovat ženství bezpečněji v dceři, než v dospělé ženě.

Může to být úplně nevinné a neškodné (což ve většině případů je), často to však obsahuje erotickou složku.

Sexuálně zneužívané dcery ale nejsou typické tatínkovy holčičky, ty totiž o otce přišly. Incestem vztah otec-dítě končí.

Typická tatínkova holčička má k otci spíše hravě – erotický vztah, anebo jeden z nich erotický prvek potlačí.

Otec se od dcery většinou odtáhne, když ve vztahu otec – dcery cítí erotický prvek.

To má ale na mnoho dcer podobný účinek, jako když dojde k incestu: ve skrytu duše touží po místě po otcově boku, cítí se jím odmítány a zlobí se na něj.

Neznamená to, že by toužily po vysloveně sexuálním kontaktu – dítě si sexuální složky většinou není vědomo.

Právě proto otcově reakci nerozumí, cítí se odmítnuté a touží po něm o to více.

Toto zvláštní postavení dcery u otce má pro její schopnost navazovat vztahy podobné důsledky, jako pro syny (maminčiny chlapečky) – zůstane navždy milenkou.

Tatínkovy holčičky jsou zpočátku pro muže atraktivní, dobře znají ‚hru‘.

Ale nejsou si vědomy svého ženství.

Potřebují potvrzení muže, že jsou opravdovou ženou – některé stále znovu a znovu, možná i od mnoha mužů.

Je to jako závislost, která nikdy nedojde naplnění, protože žádný muž jim nemůže dát tuto jistotu. Tato jistota přijde teprve tehdy, když se žena obrátí k matce….

…Když žena zcela přijme svou matku (a další ženské předky), začne proudit láska. Láska k těmto ženám, jejich zvláštním osudům a k jejich ženství. – i se všemi těmi jejich strašlivými zkušenostmi, které s ním třeba souvisely.

Díky přijetí se s nimi žena cítí spojená a dostane se tak do souladu se svou vlastní ženskostí.

Může se tak stát plně ženou i pro muže, může se vzdát role ‚holčičky‘ a přestat být pouhou milenkou.

Milenka je totiž dítě, které se tlačí mezi matku a otce – nikdy však toto místo nemůže plně zaujmout.

Když se tedy žena stane skutečnou ‚dcerou‘ – dítětem své matky i svého otce -, může toto dítě nechat u rodičů a být jako dospělá žena, být opravdovou ženou pro muže.

Z knihy Muži, ženy a láska od Wilfrieda Nellese

https://martinvachuska.cz/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození

Když se potká Zbožná žena a Kristus

Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme. K sobě, jiným

Vnitřní Zdroje

Naše vědomí se dokáže v jeden moment zabývat jen několika málo věcmi najednou – maximálně někde mezi pěti a deseti. Naše podvědomí, které se kromě