To, čím je pro dospívání myšlení, je v moderní společnosti věda.

To, co jsou u něj ideje a ideály, které nahrazují staré pocity z dětství a jeví se jako svobodná, racionálně zdůvodnitelná rozhodnutí, jsou zde ideologie, které nahrazují náboženství a jeví se jako racionální myšlenkové konstrukce.

To, čím je pro něj svobodná volba (přátel, partnerů, povolání, životního stylu, náboženství – v poslední době dokonce i vlastní pohlaví), je zde demokracie – tj. Svobodná volba těch, kteří za člověka (v politice) rozhodují – ostřeji řečeno: svobodnou volbu svých politických panovníků.

„Nyní si mohu vybrat“, „Nyní se mohu rozhodnout a zvolit si sám podle sebe“ jsou základní věty mládí.

Jedna věc je na tom správně: druzí – v případě mladého člověka rodiče, v případě vědomí JÁ církev, král, nebo jiné autority – už jemu a nám nemohou nařizovat, co máme dělat.

Má to však i druhou stranu: Nyní si musím volit, nyní musím o všem rozhodovat sám.
Takto každopádně uvažujeme.

Moderní lidé jsou pod neustálým tlakem rozhodování. A to také znamená, že musíme vždy dělat všechno správně, nebo se o to alespoň neustále snažit.

Moje matka prostě vařila to, co se naučila od své matky a pak k tomu něco málo přidala.

Dnes musí žena, která chce (samozřejmě ještě vedle své práce) vědomě a zdravě život sebe a svou rodinu, neustále kupovat a vařit nové „správné“ věci.

„Svobodná volba“ již dávno přešla do nutkavosti stále něco rozhodovat.
Nutkavost stále si vybírat znamená permanentní stres. A proto je „stres“ a jeho důsledek „vyhoření“ průvodci a důsledky moderního života.

A to ne proto, že by dnes lidé pracovali více než dříve, nebo že by práce byla namáhavější – dnešní pracovní doba a pracovní podmínky by mým prarodičům připadaly jako ráj na zemi!

I to je však jen iluze mládí, že by si člověk mohl vybrat a rozhodnout se, nebo že by dokonce musel.

Vypadá to tak, ale jen z pohledu moderního vědomí.

Musím si vybírat a mohu si vybírat jen tak dlouho, dokud věřím, že pohyb života začíná ode mne. Že já tvořím život, a že jsem autonomní.
Že mohu určovat a určuji sebe a svůj život.

To je skutečně moderní víra.

Je to však jen víra, stejně jako ve středověku lidé věřili v Boha a ďábla, nebo ve starověku na osud, na jehož nitkách, utkaných třemi bohyněmi osudu, visí lidské životy.

Dotýkáme se zde velkého tabu, které se ve vědě již dávno rozpadá na kousky, ale obecně je chráněno a bráněno všemi prostředky, protože je to něco, jako to nejposvátnější v moderním vědomí: víra ve „svobodnou vůli“.

Žádná svobodná vůle neexistuje.
Ve skutečnosti existuje jen jedna vůle: vůle samotného Života.

Člověk je skutečně svobodný pouze tehdy, když následuje vůli života, která se projevuje mimo jiné v našem bytí, v podobě, v níž se do nás život vtělil.

To, co nazýváme „svobodnou vůlí“ – a v širším smyslu také svobodou – je pouze vzpoura proti závislosti z dětství, nebo mladistvý pokus osvobodit se od této závislosti a „nesvéprávnosti“.
Osvícení bývá označováno také jako vystoupení z nesvéprávnosti.

Závislost a nesvéprávnost však existují pouze z pohledu dospívajícího (moderního vědomí).

Z knihy Svět, ve kterém žijeme od Wilfrieda Nellese – zkráceno (v ČR vyjde v létě 2023)
Překlad: Petra Pejchalová

https://martinvachuska.cz/
Foto: Tenerife 2019