Odevzdat se životu

Realita je tím, co zrovna je, co se právě odehrává.

Z toho vyplývá, že duchovní vstoupení doreality znamená plné odevzdání tomu, co se právě odehrává.
Přináší to však sebou také opuštění svých vnitřních představ o tom, co se zrovna neděje.

Na úrovni každodenního života to například znamená, že pokud chceme vstoupit do dospělého života, musíme opustit mladistvé stadium hledání a pustit se do nějakého povolání.

Ani při vší flexibilitě, která je v dnešní době možná a také žádaná, si nemůžeme dlouhodobě dovolit držet si otevřené všechny možnosti, jinak v tom, co děláme, nebudeme dlouhodobě úspěšní.

Dokonce i kdyby někdo, kdo je například nadaným sportovcem, nebo umělcem, měl to štěstí a dokázal by vydělávat hodně peněz touto činností, kterou miluje, a která mu byla vložena jako dar do kolébky, tak musí do tohoto povolání vložit veškeré své úsilí, když nechce ztroskotat.

Většina mladých lidí nemá vůbec jasno, co ve svém nitru vlastně chce a musí přijmout to, co se právě nabízí.
A když mají jasnou preferenci a tak, kam chtějí, jsou také přijati, nemají představu o tom, co je tam očekává. Znamená to, že musí učinit krok do neznáma a tento krok ovlivňuje jejich celý život.

To samé platí v lásce.

Kdo nechce zůstat sám, ten se musí odevzdat jinému člověku – člověku, kterého v podstatě vůbec nezná.
Kdo vstoupí do manželství, založí domácnost a rodinu – tím na vnější úrovni začíná dospělý život – tím opouští prostor, kde bylo všechno možné a vstoupí do prostoru, který ho v mnohém pohledu určuje a zavazuje.

Z mladistvého vesmíru neomezených možností se najednou děje jen to, co opravdu je – i když se lidé nevezmou, nýbrž jen spolu „progresivně“ žijí ve volném svazku.

„Anything goes“ je pouhou teorií, která však člověku může velmi ztrpčit život a způsobit hodně stresu, pokud ji neodhalí jako iluzi.

Dokud bude stále číhat na obzoru něco dalšího než to, čím právě jsme, nebo co právě děláme, nemůžeme se tomu danému plně odevzdat.

Od svých určení se nelze jednoduše oprostit, neboť nepřichází pouze zvenčí.

Když se například někomu narodí dítě, tak se nemůže jednoduše vyhnout z toho vyplývajícím povinnostem, aniž by neubližoval sám sobě, aniž by nezraňoval své srdce a duši.

Živit ochraňovat a doprovázet své dítě v životě není vnější nutností, je to spíše potřebou, která pochází z vlastního srdce a duše.

Kdo se svému dítěti neodevzdá, ten ve velké míře poškozuje nejen své dítě, ale také sám sebe.

Možná to nevnímá vědomě, což opět znamená, že nevnímá ani sám sebe vědomě, že své pravé potřeby nezná, a že jeho pocity jsou do jisté míry umrtvené.

Dále to znamená, že se brání být dospělý tím, že se vyhýbá důsledkům svých činů a nutnosti postavit se životu.

Život nás nezprošťuje následků našich činů.
Všude, kde se vyhýbáme těmto nutnostem, tam si je různými způsoby opět přitahujeme.

Pak jdeme k doktorovi, nebo psychoterapeutovi, který to má opět napravit.

Z knihy Svět, ve kterém žijeme od Wilfrieda Nellese – v ČR vyjde v létě 2023
Překlad: Petra Pejchalová
Foto: Lago di Garda 2017
https://martinvachuska.cz/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození

Když se potká Zbožná žena a Kristus

Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme. K sobě, jiným

Vnitřní Zdroje

Naše vědomí se dokáže v jeden moment zabývat jen několika málo věcmi najednou – maximálně někde mezi pěti a deseti. Naše podvědomí, které se kromě