Dospělost – Rozvzpomenutí našeho ducha

Pro duchovní úroveň existují na tomto místě dvě cesty.

Jedna z nich – což je empiricky běžné – následuje přirozený pohyb života.
Také duch přechází na a do potomstva.
Duch stejně jako tělo neroste, ale zůstává v koloběhu přirozeného života.

Naši potomci žijí dál náš život, my stárneme a vše zůstává, jaké to vždy bylo.
V životě přírodních národů to můžeme pozorovat ještě v původní čisté podobě.

Druhá cesta vede opačným směrem: Duch setrvává u sebe a rozšiřuje se, otevírá se do duchovní dimenze života.

Docházíme k poznání, že naše děti mají svou vlastní duchovní existenci, že nejsou našimi dětmi, ale dětmi života, jejichž „duše přebývají v domovech zítřka“, jak to pojmenoval Khalil Gibran a tím ponecháváme našim dětem jejich vlastní duchovní vývoj.

To také znamená, že je propouštíme do jejich vlastního života.

Jejich život není pokračováním našeho života, což je z lidsko – historického hlediska něco velmi nového.

Teprve tím vzniká vývoj. A to jak v individuálním duchovním životě, tak i v kolektivním.
A teprve tím se můžeme obrátit k našemu vlastnímu duchu a jeho vývoji.

Když zemře tisíciletí panující názor, že náš duch přechází na naše potomky a tím v podstatě přežívá a zůstává v rodině (kmeni), vzniká předpoklad pro to, aby se náš duchovní potenciál plně rozvíjel v nás a skrze nás.

Rozvzpomínáme se, kým, nebo čím – přesahujíc naše tělesné bytí – vlastně jsme. Rozvzpomínáme se na duchovní semeno, které je v nás uložené.

Rozvzpomínat se znamená: Ubíráme se duchovně do našeho nitra, zatímco žijeme náš vnější život dál.
Vidíme ve vnějším životě odraz našeho vnitřního života.

Nedíváme se pouze na svět, ale rozvzpomínáme se také na nás samotné v tomto světě.
Dívá se na nás jako do zrcadla a my s v něm poznáváme sami sebe.

Podrobně to vysvětlím.
V tom vidím původní význam moderny: Otevřela tuto cestu na široké úrovni.
S ní se protiklad Ducha a přírody tak přiostřil, že spolu musí vstoupit do nového poměru – jinak by zanikl svět.
Tento nový poměr je v moderně však ještě potenciálem.
Uskuteční se teprve v okamžiku, kdy duch vstoupí do dospělosti.

Od tohoto okamžiku nebude z této cesty možnost návratu – duch putuje do dálky, zatímco tělo následuje své přirozené určení až do smrti.

To však neznamená, že nebudeme spadávat do dětských vzorců.
Naopak – teď si je budeme plně uvědomovat, nachytáme se při nich stále znovu.
Teprve teď začneme odhalovat svou dětskost, ke které počítám i mladistvost.
Odhalíme možná i dětské stránky, které jsme doteď nežili.
Ty se nyní ozývají a požadují, abychom je žili naplno. A tak se může stát, že budeme svou dospělost žít tak, že se vrátíme do neprožitého dětského života a nějaké aspekty budeme ještě dohánět.

Když se to bude sít vědomě, nepředstavuje to recidivu, ale ANO sobě. V tomto případě ke svým dětským potřebám.
Je však zapotřebí zůstat v bdělosti, pak to v nějakém okamžiku přejde.

Na rozdíl od dřívějška je tu teď přinejmenším naděje, že si toho všimneme brzy, nebo dokonce okamžitě a pak se objeví vnitřní tlak, abychom pokračovali na své cestě.

Při tomto pokračování se setkáváme se všemi našimi dětskými částmi a odpovídajícími potřebami, přáními a strachy – je to dlouhá cesta.

Z knihy Svět ve kterém žijeme od Wilfrieda Nellese – v ČR vyjde v létě 2023

překlad: Petra Pejchalová
Foto: Lago di Garda 2017
https://martinvachuska.cz/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození

Když se potká Zbožná žena a Kristus

Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme. K sobě, jiným

Vnitřní Zdroje

Naše vědomí se dokáže v jeden moment zabývat jen několika málo věcmi najednou – maximálně někde mezi pěti a deseti. Naše podvědomí, které se kromě