Velká část toho, co se ukazuje jako neschopnost člověka uplatnit se ve světě, obsahuje vzdor.
Pokud stojí člověk v permanentním vnitřním – dětském, nebo dospívajícím – vzdoru vúči autoritám a v pozadí všech autorit bývají nejčastěji rodiče, jeho nitro nedokáže rozeznat, jestli rozhodnutí cokoli udělat přichází od autority vnější, nebo vnitřní a zpochybní ji úplně stejně.
„Nebudu dělat nic, co po mě někdo chce.“
A vůbec mu/jí nedochází moment, když to po sobě chce on sám/ona sama.
Anebo Život.
A tak stojí na místě s velkým výdajem času a energie v představě práva uplatňování vlastní vůle a práva odmítnout a vymenzit se a míjí se se svým vlastním dospělým životem.
Dospělost sice znamená přerůst a opustit „dětské následování autorit“, ale také přerůst a opustit „nekonečný dospívající vzdor proti všemu, co po mě něco chce“.
Protože dokud budeme žít, Život po nás bude stále něco chtít.
Foto: Vlaďka Vachuška Photography
