Láska a věda

U čtvrtého stupně (dospělost) však nejde (jen) o lásku k člověku, ale o myšlení, vnímání a jednání založené celkově na lásce a důvěře, o otevření srdce, které není určeno jen jednomu milému, milé, ale veškeré existenci. Americký fyzik a vědec zabývající se výzkumem vědomí Arthur Zajonc dokonce hovoří o ‚způsobu poznání skrze lásku‘ (Epistemology of Love).

Odvoláván se přitom na Johanna Wolfganga Goethe, o jehož nauce o barvách a filozofii poznání napsal diplomovou práci.

Goethe řekl, že můžeme skutečně poznat pouze to, co milujeme. Jen když něco milujeme, otevře se nám to a ukáže nám to svou pravou podstatu. U člověk to platí rozhodně: jen pokud se cítí milován, otevře se a ukáže nám své pravé jádro. Ale Goethe tím myslel víc, myslel tím celou přírodu, celou existenci. Ve svém díle ‚Maximen und Reflexionen‘ píše: ‚Existuje jemná empirie, jež se s předmětem co nejvnitřňeji identifikuje a stane se tak samotnou teorií.‘

Jemná empirie – jaký nádherný výraz!

Dokážete si představit, jak vědci se svm předmětem zkoumání zacházejí jemně? A ‚co nejvnitřněji se identifikují‘ – je to přesný opak odstupu a objektivity takzvané empirické vědy (třetí stupeň vědomí – moderní vědomí, vědomí Já).

Fyzik Zajonc to v jedné své přednášce nazvané ‚Vztah lásky a vědy‘ otevřeně pojmenovává:

‚Propojovat vědění s láskou považuje přírodovědec za strašlivé porušení etikety.‘ Pokud by to však učinil, nešlo by mu prý o to, vylepšovat inntelektuální výdobytky dobrými skutky, ale o to ukázat, že ‚vědění samotné zůstává neúplné a deformované, dokud metodu poznání oddělenosti nenahradíme metodou poznání lásky.

Goethův citát pokračuje dál: ‚Tento vzestup duševních schopností však náleží vysoce vzdělané době.‘

Mluví Goethe o čtvrtém stupni?

Svou dobu ještě za dostatečně vyzrálou očividně nepovažoval. Nesla se ještě v duchu druhého stupně vědomí (skupinové, tradiční vědomí), byť ji možná několik jednotlivců překračovalo. Ale i ti, právě jako tajný rada Goethe, byli ve svých osobních vztazích a svém vnímání a jednání ještě hluboce ovlivněni tradičním vědomím. Připadá mi však nanejvýš zajímavé, že Goethe lásku k předmětu zkoumání a identifikaci s ním nereprezentuje jako něco emocionálního, jako jakousi ‚intuici‘, ale jako důsledek vysoké vzdělanosti, jako duševní schopnost, jež onu vědeckou distancovanost dalece přesahuje.

Poznávající láska je tedy u Goetha vyšším vývojovým stupněm vzdělanosti, ne jen nějakým pocitem – je zvýšenou, rozšířenou schopností vnímání, schopností vidět srdcem. Povstává tak nový druh inteligence: inteligence srdce. Očividně i Goethe, byť třeba neměl k dispozici tento pojem, byl schopen vidět evoluci vědomí, které v určitý čas vystoupá na stupeň této nové inteligence.

Přišla tato doba dnes? Pravděpodobně ještě ne. Dvě stě let neznamená ve vývoji vědomí nic, i když se zdá, že při tom obrovském zrychlování času se i vědomí vyvíjí podstatně rychleji.

Ne, jádro naší společnosti ještě dlí uprostřed vědomí ‚Já‘, emočně ještě dokonce ve skupinovém vědomí. To, co nám média a převážná část literatury (i takzvaně ‚vysoké‘ literatury a umění) prezentují jako lásku a co panuje ve většině vztahů, je pořád ještě dětská láska druhého stupně, nebo přinejmenším vědomí teenagera.

Nemá to nic společného s láskou, o kterou zde, na čtvrtém stupni, jde.

Z knihy ‚Život nemá zpátečku‘ od Wilfrieda Nellese

https://martinvachuska.cz/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození

Když se potká Zbožná žena a Kristus

Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme. K sobě, jiným

Vnitřní Zdroje

Naše vědomí se dokáže v jeden moment zabývat jen několika málo věcmi najednou – maximálně někde mezi pěti a deseti. Naše podvědomí, které se kromě