… Tím bychom se dostali na čtvrtý stupeň, k dospělému vědomí, které poznalo a přijalo svou samotu a ví, že odpovědi (třeba na to, proč tu jsme) můžeme najít jen sami v sobě – pokud tedy vůbec nějaká taková odpověď existuje.
Ale i to, zda existuje odpověď, nebo nějaký smysl zjistíme, jen když vstoupíme do prázdnoty. Proč jen v prázdnotě?
Protože všechny obsahy, které si v sobě nosíme, pocházejí zvnějšku – ať už z výchovy, nebo z našeho zapletení v minulosti naší rodiny, nebo našeho národa. A ty jsou všechny zpochybnitelné a nahraditelné něčím novým.
To, co je zpochybnitelné, nebo nahraditelné však už nemůže poskytnout žádný pozitivní smysl.
Kolektivně však máme k dospělému vědomí hodně daleko, na obzoru se objevují nanejvýš první známky svítání.
Moderní vědomí se sice tváří dospěle, nebo se dokonce vydává za nadřazené dospělým – právě jako skutečně dospívající člověk – ale právě tak jako dospívající je v nitru naprosto nejisté a osamělé, aniž by to však dokázalo přiznat.
Protože ona prázdnota, která tam čeká a o níž v hloubi víme, nahání strach. Mohla by znamenat konec, nicotu, ze které už nic nevzejde, která pohltí a zničí všechno, v co jsme kdy věřili a o co jsme se opírali.
Celkově vzato, moderní vědom ještě ani skutečně nedospělo samo k sobě.
To, co už věděl Sokrates před dvěma a půl tisíci lety, totiž „že nic nevím“ sice dnes, kdy zdánlivě všechno víme, opravdu vybublává ze všech děr, ale moderní vědomí ještě není si to skutečně přiznat, stejně jako Sokratovi athénští spoluobčané, kteří jej za jeho učení odsoudili na smrt.
Tak, jako je mnoho dospívajících zapleteno v boji s rodiči a úplně jím zaměstnáno, je i kolektivní vědomí ještě příliš zaměstnáno bojem se skupinovým vědomím (tradicí) a/nebo se snaží opatřit si pozitivní image, místo, aby své bytostné negativitě pohlédlo tváří v tvář do očí.
Teprve pak, učiněním kroku do negativity, kdy svému Ne řekne Ano, nebo skrze jasný vhled, že nic nevíme, by zcela dospělo samo k sobě. Což by ovšem byl i její konec, stáli bychom v bodě nula, ve vnitřní i vnější prázdnotě, uvnitř nicoty.
Tam jsme sice už dávno, ale většina lidí o tom nechce slyšet, jeví se to příliš děsivé a skličující. Přitom to není nic jiného, než o co všichni bojují: skutečná svoboda.
Skutečná svoboda znamená stát ve světě sám – a přestože mám mnoho vazeb, nebýt vázán ničím, krom života samotného. Zdá se však, že usilovat o ni a přijmout ji jsou dvě zcela různé věci…
… Pro jednotlivce to znamená, že je obklopen moderním vědomím dospívajících a zbytky tradičního, dětského vědomí bojující ještě zuby nehty o přežití. Skutečně dospělé vědomí, Vědomí sama sebe to má v tomto duševním poli velmi těžké.
Je samo, každý je s ním sám. Je třeba akceptovat, že skupině se nelíbí, když se jednotlivci vydají jinou cestou, než všichni ostatní. Učiníme-li tento vnitřní krok, většina lidí nás nebude chápat.
To se může týkat i přátel a partnerů. Když to vztah nevydrží a kvůli tmu skončí, je to pak ovšem i znakem toho, že to s tím přátelstvím či láskou nebylo zas tak „horké“, jak jsme se domnívali.
Celkově pocítíme, že už k ostatním úplně nepatříme, každopádně ne tak, jako dřív.
Ztrátu úzké příslušnosti však dospělost každopádně přináší a ti, kdo cítí potřebu vnitřního růstu mají ve většině případů již dlouho pocit, že k ostatním už tak úplně nepatří.
Což je problém jen v případě, když k ostatním za každou cenu patřit chceme a chceme, aby nám rozuměli – to jsou však dětské potřeby, které se hodí dětem, nikoli však k dospělým.
Z knihy Obejmi svůj život od Wilfrieda Nellese – zkráceno
