Coby kultura a planeta se nyní převalujeme přes hranici světa, jak jsme ho znali a měli zmapovaný, do světa budoucího, který nás bude bez nejmenších pochybností konfrontovat s bezprecedentními nebezpečími, těžkostmi a útrapami – ještě většími, než byly ty v uplynulých stoletích – a rovněž s nevídanými příležitostmi.
V roce 2012 jsme už byli po docela dlouhou dobu v obležení hrozivých, lidmi vyprodukovaných draků klimatické destabilizace, enviromentálního a genetického znečištění, vymírání živočišných a rostlinných produktů, jaderných katastrof a zbrojení, epidemií, nedostatku zdrojů (nejen extenzivní těžby ropy a uhlí, extenzivní pěstování zemědělských plodin, ale v podstatě extenzivní cokoli), přelidnění a nekonečných válek o zdroje ( maskované jako záchranné mise).
A brzy se objeví další draci tohoto druhu, možná ještě nelítostnější.
Alespoň si ale začínáme uvědomovat, že jsme nevratně překročili hranici svého dřívějšího světa a došli mimo dosah prozaických příběhů, které jsme si navzájem vyprávěli po tisíciletí.
Přešli jsme přes všechny důvěrně známé hranice na neznámé tajemné území, do mytické říše, v níž už nepoznáváme vlastní svět ani sami sebe.
Pokud zde máme přežít, musíme být radikálně přetvořeni.
Musíme být proměněni prostřednictvím svých setkání s draky jiného druhu – draky, kteří na nás čekají v hlubinách našich individuálních a kolektivních Stínů, draky našich vlastních zanedbaných, nebo nikdy nepoznaných potenciálů, draky našeho lidského osudu.
Komunikace s těmito démony, anděly a vlkodlaky představuje nutnou nebezpečnou příležitost naší doby, nynější počáteční cestu našeho druhu a planety.
Budoucnost – naše a všeho ostatního na Zemi – bude tím, čím ji učiníme – my, lidé současně žijících generací.
Budeme potřebovat všechny zdroje své vrozené celistvosti, máme-li jako druh dosáhnout něčeho, na co by naši předci mohli být hrdí a za co nám budoucí generace budou vděčné.
V jistém smyslu jsme nyní všichni emigranti, na velké zaoceánské plavbě a ještě daleko od břehů nového světa – místa, které ještě nikdo nenavštívil.
Nemáme dokonce ani jistotu, že takové místo skutečně existuje, nebo pokud existuje, že tam vůbec někdy dorazíme. Mohli bychom všichni zahynout ve velké bouři ještě ve svých záchranných člunech.
V jistém smyslu je však emigrace zcela nevhodná metafora.
Ve skutečnosti nedorazíme do žádného nového světa z prostého důvodu – že tentokrát nový svět neexistuje „tam venku“.
Nový svět, náš nový příběh, je tím, který budeme sami žít – nebo žádný nebude.
Z knihy Divoká mysl od Billa Plotkina (vydáno v USA v roce 2013 a v ČR v roce 2016 – nakladatelství Maitrea – zkráceno)
Foto: Tenerife 2019
https://martinvachuska.cz/
