Člověk je zvíře s vědomím sebe sama.
Schopností vnímat sám sebe a svět “zvenku“.
Tato obrovská evoluční výhoda je zároveň skutečností, se kterou se za tisíce let nedokázal vyrovnat.
A tak vyvynul rituály, náboženství, vědu …. ideály, ke kterým vzhlížel a vzhlíží, aby nemusel vnímat tenhle rozpor, svou zdánlivou oddělenost od celku.
Velká část psychických potíží, neuróz moderního člověka, které se mohou symptomatizovat do potíží fyzických, pramení z kolektivní neurózy, že jsme jako lidé od přírody odděleni, jsme něčím lepším, at už duchovně (náboženství), nebo technologicky (věda).
A tak si také ponecháváme zdánlivé právo přírodu využívat k naplnění svých neurotických představ a potřeb.
Nic, co ve skutečnosti existuje, se ale nedá zničit a stále působí.
Lidská zvířecí podstata působí o to destruktivněji – jako zvíře zavřené v kleci, někde ve sklepě, které si v nestřežených momentech najde cestu ven.
Jediným řešení je tyto síly přírody integrovat – dát jim zpátky své místo.
Přirozenost nepotřebuje ideál.
