V LIPu se velmi často ukazuje, že jsme uvězněni v představách o sobě samé/m, které nám řekl někdo zvenku.
Nebo v situacích, které ve skutečnosti už dávno skončily, ale v naší psyché stále dál běží jako film někde na pozadí.
A my toto vězení bereme jako danou realitu a řídíme se tím, přestože to ve skutečné realitě (už) neexistuje.
Jsme tak vězni sebe sama.