Posílení materiální a společenské nezávislosti ženy pro muže znamená, že se jeho nejisté místo stává a bude stávat ještě nejistějším.
A bude za to hledat kompenzaci.
Jedna možnost by byla ještě větší snaha ovládat ženu, nebo ještě lépe ženství.
‚Ženství‘, protože žena už není přímo kontrolovatelná.
Lze ji ale nepřímo držet v šachu tím, že se bude podporovat maskulinizace společnosti, ve které budou ženy svázané.
To je trend, který v současné době převládá, a na které se mohutně podílejí některé feministické bojovnice.
Ve skutečnosti jsou to ženy, kdo žene kupředu ‚zmužšťování‘ společnosti.
Samozřejmě, že to dělají nevědomky, protože vlastně chtějí pravý opak.
Ale prapůvodní mužský princip jim to vrátí.
Mužství a ženství, obě prasíly, jsou komplementární a rovnocenné. Nedopustí, aby jedna vládla druhé, nýbrž se vždy postarají o vyrovnání.
Boj mezi ženami a muži se jeví na tomto pozadí úplně směšný a je obrovským plýtváním sil.
Alternativa spočívá v tom, že žena zůstane ve své ženské síle a muži nechá jeho místo.
Neznamená to, že dívky, které baví hrát fotbal, by to neměly dělat, nebo že by ženy neměly zastávat vedoucí pozice, ale mohly by to dělat po svém, svým vlastním způsobem.
Také to neznamená (i když to některé ženy tak chápou), že žena muži ‚přidělí‘ jeho míst: že mu řekne, co má dělat, nebo kdy má být s dětmi – to musí nechat na něm, zda, kdy a jak to udělá.
Nechat muži jeho místo znamená pro ženu, že respektuje a ctí fakt, že mužův přínos spočívá v jeho specifické roli, a že je přes všechnu svoji nezávislost na něm od muže ochotna brát, co jí poskytuje.
To, že žena to už v dnešní době dělá dobrovolně a nikoli z nutnosti, jen zvyšuje význam tohoto jejího postoje.
Obraz, který tento postoj vyjadřuje je, že žena položí hlavu na prsa, nebo na rameno muže a nechá ho, aby ji ‚držel‘.
Tímto způsobem má mužství i ženství ve vztahu své místo. A obdobně by to mohlo fungovat i ve společnosti.
Kompenzace, kterou muži na společenské rovině zakrývají a vyrovnávají svou slabost, bude zbytečná.
Do té míry, do jaké budou mít muži a mužství uznané místo v rodině, budou i ženy a ženství moci mít místo ve společnosti – a naopak.
Muž si toto své místo v rodině nemůže vzít sám.
Může se na něj postavit, může dát najevo svou ochotu a své místo i hájit (a nenechat se poslat pryč, jak to mnozí muži dělají, když už žena vztah nechce), ale své místo vedle ženy si v tomto smyslu sám vzít nemůže.
Může ženu spoutávat, může ji k čemukoli nutit, ale aby ji mohl podpírat, potřebuje její souhlas – ona se musí nechat ‚držet‘.
Teprve potom vztah roste a prohlubuje se.
Důležité je vidět, že se od ženy nejedná o žádný milodar: žena to nedělá pro muže.
Neboť muž to sám o sobě nepotřebuje – potřebuje to vztah.
Muž se může i potulovat a – jak to od pradávna odpovídá jeho genetickému naprogramování – oplodňovat co nejvíce ‚samiček‘.
Uspokojí ho to stejně málo jako ženu, ale plně to odpovídá jeho přirozenému poslání.
Svůj genetický potenciál tak smysluplně naplní, má ho přeci dost.
Žena má potenciál jen na zhruba deset dětí, muž na tisíce.
Tyto geneticky dané prastaré pudy nesmíme podceňovat, jsou součástí našeho dědictví a mají obrovskou sílu už jen proto, že právě díky nim byla evoluce úspěšná.
Proto nás i nadále ovládají, ale už nás nenaplňují.
Když se tedy žena o muže opře a nechá se od něj držet, dělá to i pro sebe, a když ji muž drží, nedělá to jen pro ni, ale i pro sebe.
Stane se tak více mužem, stejně jako ona se díky opření stane více ženou.
Nejsou to však pouze ženy, kdo má z tohoto postoje strach (protože úplně oslabuje), ale i mnozí muži.
Připravuje je totiž o možnost úniku. Vyžaduje celé muže s jasným ‚ano‘ ženě a rodině.
Maminčini chlapci – a to nejsou jen takzvaní muži ‚citlivky‘ ale právě i přehnaní machové – s tím budou mít problém.
Raději zůstanou na ‚hřišti pro děti‘ a ženě a lásce se zpočátku vůbec neotevřou do hloubky.
Protože když muž miluje a žena se o něj opře, je jen stěží schopen uhnout. Musí ji držet.
Pokud k tomu ještě dokáže mít za zády svého otce (tak tomu je, když svému otci plně přitaká), ví, co to je mužská síla a mužské naplnění.
Jsou ale i ženy, které o své síle vědí.
Nejsou to ty, co mají plnou pusu řečí o ‚woman power‘, nebo o silných ženách.
To jsou jen nafouklé bubliny, které vytvářejí ty, které to potřebují.
Skutečně silné ženy o tom nemluví – jsou jimi.
A tato síla nemá nic společného s muži, nepotřebuje srovnání.
Je si jista sama sebou.
Tam, kde není, kde vyhledává měření sil, je ve skutečnosti slabá.
Ženy nepotřebují bojovat, už zvítězily.
Muž proti nim nemá šanci.
Je možné, že bude zapotřebí ještě mnoha válek, mnoha krveprolití a utrpení, než to ženy pochopí, ale v našem evropském kontextu (hlavně v Německu, kde bylo mužské šílenství vyhnáno do extrému) je to v podstatě jasné.
Muži prohráli.
A ženy také prohrají, jestliže budou dále bojovat.
Ženský boj je zbytečný.
Pokud bude dále pokračovat, přinese jedině utrpení – protože způsobuje i lpění na překonané mužskosti.
Muži obohacují a zušlechťují ženino bytí a život.
Tím, že jí poskytují oporu a bezpečí, umožňují jí, aby se zcela odevzdala ženskosti a receptivitě a našla tak sama sebe.
Jsou ale odkázáni na pomoc a inteligenci ženy.
Klíč má ona, protože ona má moc.
Ženy, které usilují o moc, tohle nepochopily.
V podstatě se natahují po mužskosti, a když jí dosáhnou, nemají v rukou nic než plod, který jim nesvědčí.
z knihy Muži, ženy a láska od Wilfrieda Nellese
Foto vytvořila 28.8.2021 Marcela Svěchotová
