aneb nová „Svatá trojice“ ANO – NE – DĚKUJI
To, co pro mě bylo od prvního setkání s Procesem životní integrace LIP a přístupem W. Nellese blízké a oproti rodinným konstelacím nové a objevné je, že člověk, aby byl svobodný musí říct svým rodičům nejprve ANO (v tom se LIP s RK shoduje), ale pak jim musí říct NE (to v RK nemá místo), aby tím mohl říci ANO sám sobě.
Pokud říká rodičům jen ANO, nebo jen NE, zůstane vnitřně dítětem (v dětské poslušnosti), nebo dospívajícím (v dospívajícím vzdoru) a tím s rodiči „svázán“.
:::::
Citace z knihy „Život nemá zpátečku‘“od Wilfrieda Nellese
„Když to shrneme: Oddělení se od rodičů ( a ostatních autorit, např. učitelů) je nutné k tomu, aby člověk vnitřně dospěl.
Kdo tento krok podceňuje, nežije svůj vlastní život.
….
K dospělému způsobu patří i to, že dítě rodiče neodsuzuje a nezpochybňuje jejich status rodičů – a to jediných správných rodičů.
Jakýchkoli soudů na adresu rodičů se musí naopak zdržet.
Jinak se od rodičů nebude moci oddělit, bude si to jen namlouvat, ale v nitru bude o to více připoutáno.
Patří k velkým zásluhám Berta Hellingera, že ukázal tuto souvislost.
NE, o kterém je zde řeč, není odmítnutím rodičů jako takových, nýbrž odmítnutím jejich zasahování, odmítnutím jejich nároku, že jim patříme a uplatněním nároku na vlastní život.
S tímto rozlišením se u Hellingera (a pokud je mi známo v celé literatuře o rodinných konstelacích) nesetkáme.
U něj je každé NE týkající se chování rodičů považováno za NE k jejich rodičovství jako takovému.
V konečném důsledku z toho vyplývá, že dítě samo od sebe nemá nárok na vlastní život.
Takto se dívám i na Hellingerovo třetí „kouzelné“ slůvko PROSÍM.
Dítě má prosit rodiče, aby ho přijali.
Tomu nerozumím, ani jako syn, ani jako otec, ani jako terapeut.
Dítě bylo rodičům dáno a oni je tedy musí přijmout.
Stejně tak byli dítěti dáni rodiče, a proto je musí přijmout.
To znamená, že obě strany musí říci ANO.
Konstelační práce sloužící vnitřnímu růstu má prostor i pro vzpurnost a vyjádření NE.
Zároveň se tím vyjadřuje důraz na přednost budoucnosti před minulostí.
Tu si Hellinger sice uvědomoval, ale pouze v tom smyslu, že novému systému, například rodině, přiznává přednost před starým.
To je však pouze jedna část, protože i tam, kde (ještě)
neexistuje nový systém, působí budoucnost do přítomnosti.
Svůj život směřujeme podle toho, co na nás čeká a co nám přichází vstříc a ne podle toho, odkud pocházíme.
Pokud tento pohyb plně následujeme, nezastavíme se u NE, nýbrž přejdeme k přijetí toho, co přichází.
A tak zůstaneme ve spojení s celkem.
….
To, že se dospívající vědomí domnívá, že život patří jen jemu, že je svobodné a nezávislé, když se oddělí od rodičů, je sice omyl, ale jde o důležitý krok.
V okamžiku, kdy člověk vysloví jasné NE, dojde mu, že se samotným NE daleko nedojde.
A že když jde dál, musí zase říkat ANO.
Ale nejdřív musí trvat na svém NE, jinak zůstane zaseklý v polovičním odmítání.
…..
Co se týče kouzelných slůvek, která léčí duši a připravují cestu pro další růst, navrhuji jinou ‚svatou trojici‘ než Hellinger – slůvko „PROSÍM“ nahrazuji slovem „NE“:
1.ANO – vy jste moji rodiče a já jsem vaše dítě: přijímám od Vás život tak, jak jsem jej dostal, přitakávám vám takovým, jací jste, a sobě takovému, jaký jsem.
2.NE – nejsem váš majetek a nejsem zde proto, abych plnil vaše potřeby a očekávání.
Váš život je Váš život a můj život je můj život.
Nepatřím ani Vám, ani sobě, nýbrž následuji to, co pro sebe cítím jako správné.
3.DĚKUJI – za život a všechno ostatní, co jste mi dali. Přijímám vše a udělám z toho (po svém) to nejlepší.“
Z knihy „Život nemá zpátečku‘“od Wilfrieda Nellese (zkráceno)
https://martinvachuska.cz/
