Kdysi dávno nám jeden z učitelů říkal, že pokud se člověk často (a s emoční zainteresovaností) zaměřuje na chyby ostatních, nežije sám sebe.

Někteří lidé mají tak silného vnitřního kritika, že jim neumožňuje se jakkoliv svobodně projevit.
Někdy je trestá dokonce už jen za myšlenku na vlastní svobodu.

Jeden ze způsobů, jak se vyhnout konfrontaci s nespokojeností s vlastním životem a tím s vlastním vnitřním kritikem, je konflikt externalizovat do vnějších vztahů.

Proto jsou tak populární bulvární zprávy a drby o problémech slavných osobností.
Jakýkoli fuckup někoho slavného činí vlastní mizerný život (zdánlivě) snesitelnějším.

Jemnějším způsobem je nalezení „obětního beránka“, na kterého je v případě potřeby možné vnitřní konflikt přesměrovat.

A pokud dotyčný nemá reálných chyb dostatek, ve vnitřním dialogu si jich je možno vyrobit mnohem víc – do té doby, dokud není vnitřní kritik uspokojený a nepřestane se na chvíli zaobírat vlastním životem.

Tímhle způsobem může člověk prožít celý život a vůbec se nepotkat sám/a se sebou.

Způsobem, jak z téhle zacyklenosti vystoupit, je přestat utíkat před vlastním životem a vnitřními konflikty.

Když člověk žije pravdivě sám sebe, má mnohem menší, možná žádnou motivaci zabývat se životy ostatních.

Což mi přijde jako dobrá kontrolka.