V rámci Procesu životní integrace – LIPu – se na prvním stupni, v místě prenatálního období, nejjasněji ukazuje naše ničím nezředěná „životní esence“, nebo také jinak řečeno „životní poslaní“.

Něco, co je konkrétnímu člověku bytostně vlastní a co se nedá zničit.

Dokud člověk žije, je to na nějaké úrovni vždy přítomno.

Jen v určitých obdobích života, hlavně v dětství, tato životní esence ustoupí do pozadí, protože pro dítě je životně důležité patřit k rodině.

Dítě instinktivně ví, že bez rodiny není schopné ve světě přežít, takže v konečném důsledku je ochotné se „zcela vzdát sebe“ proto, aby neztratilo příslušnost k rodině.

A tohle životní odcizení od sebe sama si často neseme do dospělosti.

Tohle píšu proto, že chci ukázat ten celkem zásadní rozdíl mezi třetím stupněm (dospívání) a čtvrtým stupněm (dospělost) v rámci LIPu.

Člověk jehož fokus na život přichází z třetího stupně vědomí – a naše společnost se většinově nachází právě na tomto stupni – žije v představě, pradigmatu, že si svůj život vytváří, dělá.

Na semináře LIPu často chodí lidé, kteří zpátky hledají „svoje životní poslaní“ – to, proč tu jsou.

Na to, aby člověk mohl žít „své životní poslaní“, je dobré ho mít ve vědomí.

Vědět jak vypadá, jak se projevuje.

Ale důležitý je také pohled z dospělého místa své bytosti.

To, co je často velmi překvapující a co vůbec nezapadá do paradigmatu – životního nastavení moderního člověka – je, že svoje životní poslaní, případně svou esenci nemůžeme nijak „udělat“.

Není to možné.

Můžeme se do něho, respektive do „sebe“ uvolnit a nechat skrze sebe žít.

Ve skutečnosti je naše duševní esence od začátku kompletní a my jí dorůstáme tím, že žijeme.

A když tohle skutečně připustíme, možná zjistíme, že život, nebo alespoň to skutečně podstatné, se prostě děje.

A to, co nazýváme „svobodnou vůlí“ a s čím se identifikuje moderní vědomí, používáme spíše proto, abychom Životu nestáli v cestě.