Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození spojené s pronikáním do širšího, prostornějšího kontextu umožňujícího nám růst, neboť v matčině lůně již růst dosáhl svých hranic.

Ukazuje nám to ambivalenci jakéhokoliv růstu.

Růst je vždy spojen s oddělováním se a neustálým loučením.

A v každém rozloučení a oddělení přebývá, řečeno slovy Hermanna Hesse, nový začátek.

Ale aby mohl nový začátek nastat, je třeba za sebou plně nechat vše, co předcházelo, jinak se ocitneme v začarovaném kruhu.

Život sám směřuje pouze vpřed.

V praobraze porodu je skryta většina životních témat (jestli ne všechna).

Například ukazuje, že růst směřuje vždy do šířky a do dálky.

Porodem jsme propouštěni z matčina těla, které nám už bylo těsné, do velkého prostoru – v porovnání s vlastní tělesnou existencí.

Jestliže nás před tím se světem spojovala pouze matka, jsme s ním nyní spojeni přímo. Později se tento pohyb rozšiřuje také na duchovní úroveň.

Každý krok směrem od matky znamená krok do světa, k volnosti, do prostoru.

Budeme-li vývoj sledovat dál, můžeme tušit, že též smrt neznamená konec, ani návrat, ale přechod do širšího, nepředstavitelného způsobu bytí.

Předpokládám, že dítě v matčině těle si také neumí představit, co ho po porodu čeká.

Pravděpodobně prožívá porod jako svůj konec. Skutečně se do jisté míry jedná o jeho konec.

Je odříznuto od zdroje života, od matčina krevního oběhu.

To nenarozené, součást matčina organismu, musí napřed zemřít, než může znovu povstat jako dítě, jako samostatný člověk.

Cesta do života je tedy cestou od matky směre do světa. Neexistuje již žádná cesta zpátky.

Každý hluboký milostný vztah nám nevědomky připomíná jednotu s matkou, ale ta již nemůže nastat.

Vztah nás nemůže dostat do symbiotického stavu, tentokrát na nové úrovni, například v podobě duševního splynutí s partnerem.

Naopak vede k tomu, že jsou naše naděje zklamány. Rodina a partner nás mohou provázet na naší cestě do světa, do nekonečnosti, pouze chvíli.

Možná, že to mnozí lidé tuší a nenechávají se proto raději do lásky příliš zatáhnout.

Neboť čím je láska hlubší, tím hlubší jsou zklamání a bolest.

Splynutí s nějakým člověkem již není možné.

Život má s námi jiné záměry. Po splynutí s milovanou osobou následuje nevyhnutelně oddělení.

Také v tomto případě to můžeme sledovat na pohlavním aktu.

Ať už je jakkoli intenzivní, hluboký, naplňující, ať už se jakkoli přiblíží splynutí, nikdy není úplné.

A na jeho konci je vždy oddělení. Nakonec se od sebe partneři oddělí a zůstanou každý sám se sebou.

Svůj vztah zatěžujeme nepřiměřeně, jestliže od něj očekáváme něco jako splynutí, nebo jednotu, nebo v ně i pouze doufáme.

Naše touha po bezpečí, po jistém, dobrém místě, po oddanosti a jednotě musí přesahovat jednu osobu.

Musí být směřována tam, kam jsme se dostali po porodu – do světa.

Místem, kterým pro nás byla naše matka, je teď celý svět.

Důkazem toho je porodní proces, ale nepochopíme ho pomocí intelektu.

Podaří se to pouze tehdy, jestliže jsme ochotni se stále obrozovat a místo abychom se fixovali na oddělení a bolest s tím spojenou, zaměříme se na to, co je nové, široké a otevřené, co při tom dostáváme darem.

Z knihy Amorův šíp od Wilfrieda Nellese.

Foto: Tenerife 2019

https://martinvachuska.cz/akce-a-seminare/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Z matčina těla do světa

Porod v sobě zahrnuje dva prvky: jednak bolest spojenou se ztrátou matky a původního bezpečí a splynutí, které jsme u matky zažívali a jednak osvobození

Když se potká Zbožná žena a Kristus

Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme. K sobě, jiným

Vnitřní Zdroje

Naše vědomí se dokáže v jeden moment zabývat jen několika málo věcmi najednou – maximálně někde mezi pěti a deseti. Naše podvědomí, které se kromě