1. osobní vina
2. převzatá vina
3. přisvojená vina
4. „přiměřená“ vina

Osobní vina

S osobní vinou se setkáváme vždy tam, kde někdo někomu uškodí a to úmyslně, lehkovážně, nebo kvůli vlastnímu prospěchu.
Řešení spočívá v uznání vlastní viny a přijmutí toho, jako něčeho, co nadále patří ke mně a mému životu.
Potom zmizí pocit viny.

Člověk se však díky tomu nestane opět nevinným!
Jsem a zůstanu člověkem, který se provinila na jiném člověku.

Řešení spočívá tedy v tom, že se člověk vzdá neviny – ten, kdo je pronásledován pocity viny, lpí stále na tom, že chce vlastně zůstat nevinný – pocity viny jsou náhradou za přijetí viny.

Dosáhnout toho lze například, jestliže se vzdáme jakéhokoliv zdůvodňování svého jednání.

Tedy nic takového jako: „Udělal jsem to proto…“ , nebo „Chtěl jsem …“, nebo „Bál jsem se, že…“.

Žádné zdůvodňování, žádné ospravedlňování.

Všechny důvody, které uvádíme (ať už by byly jakkoliv správné), mají pouze omluvnou a ospravedlňující funkci.

Totéž platí pro omluvy: Jejich cílem je zbavení se viny, tedy opětovné získání neviny.

Omlouváme-li se, přivádíme oběť navíc do nepříjemné situace.
Čekáme od ní, že nám odejme, nebo promine vinu. A když to neudělá, je špatná ona!

Omluvy jsou pochybné triky.
Stačí jen skromné: „Je mi líto.“
Ten, kdo se provinil, zůstává sám sebou a nese svou vinu.

Musí mu však být oběti líto, nesmí litovat sám sebe.
Někdy nepatří lítost oběti, ale ztrátě vlastní nevinnosti.

V případě potratů se často setkáváme s tím, že ženy litují samy sebe, že se kvůli okolnostem dostaly do strašné situace a musely podstoupit interupci.
Přispívá k tomu samozřejmě veřejné mínění a všeobecná snaha čin pochopit.

Lepší je dívat se na výsledek, ať už je to jakkoliv těžké.
Protože v něm spočívá řešení.

Z knihy Rodinné konstelace od Wilfrieda Nellese

Příště – Převzatá vina https://martinvachuska.cz/