I když se mi tahle část celé série líbila nejmíň, našel jsem v ní několik dobrých postřehů, které se mnou hýbaly.
Jedním z nich je postava „Terapeuta – Analytika“, která se ukáže jako klíčový hybatel a tvůrce celého Matrixu.
Do jisté míry to koresponduje s knihou od Jamese Hillmana – „Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší“.
Tu už jsem tu několikrát citoval a mám ji moc rád.
Hillman byl celoživotní jungiánský psychoterapeut, který ke sklonku života v téhle knize nezkoumal ani tak nástroje psychoterapie, ale paradigma, kterému psychoterapie podle něj v USA slouží.
A hodně zjednodušeně a z kontextu vytrženě řečeno a kromě spousty jiného, došel k tomu, že psychoterapie „bílých plášťů“ v USA slouží k tomu, aby vytvořila ještě odolnější a poslušnější „dělníky“ v systému, který funguje v mnoha ohledech proti lidské přirozenosti a proti přirozenosti, jako takové.
Nevytváří (nebo nevytvářela v době, kdy tato kniha byla psána) samostatné, svébytné, originální a plně živé, barevné bytosti, ale „bílé pečivo“.
Čas od času se v práci potkávám s lidmi, kterým, stejně jako v posledním Matrixu, vládne vnitřní postava „Terapeuta“.
Bývá to jen do jiného pláště převlečená část „usurpujícího, sadistického, pasivně agresivního Super-ega (nadjá)“.
Nebo nějaká jiná vlivná „podosobnost“.
Stojí na vrcholu vnitřní hierarchie psyché.
Takový vnitřní bůh, který skrytě slouží svým vlastním (nebo nikdo vlasně neví jakým) zájmům.
Má jen fundovanější a propracovanější způsoby, jak „týrat“ svého „hostitele“ a nedovolit mu/jí uvěřit v sebe sama.
Pověsí mu mrkev před nos a nechá ho/jí hnát se za dokonalostí, která ve skutečnosti neexistuje.
A trvá to tak dlouho, dokud člověk tuhle vnitřní dynamiku „Klient – Terapeut“ neprokoukne.
Zdroj foto: Google

