Na jednom semináři mi řekla jedna žena soucitným (a také na mou adresu mírně vyčítavým tonem):
„Cítím rozčilení mé sousedky!“
Odpověděl jsem ji: „To je přece její rozčilení!
A je to Tvůj problém, ne její.
To, že se chápeš negativních energií druhých lidí a myslíš si, že si z nich něco můžeš vzít pro sebe.
Kdybych to dělal taky tak, byl bych předhozen psům. Vůbec bych Vám nemohl pomoci, ani v nejmenším.
Tím nikomu nepomůžeš!
Dovol si, aby Ti bylo dobře uprostřed světa, ve kterém se ostatním daří špatně!
Neboť Tvůj příklad by mohl být nakažlivý!
Bylo by dobré, kdyby se alespoň jednomu člověku dařilo dobře.
Ale když dopustíš, aby se ze solidarity k těm, kterým se daří špatně, dařilo i Tobě zle, tak bude svět zase o kousek horší.
Ale když dovolíš, aby Ti bylo dobře, tak bude svět o něco lepší a krásnější“.
To, že by člověk mohl někomu jinému odebrat jeho osud, nebo ho mohl nést místo něj, či mu ho soucitem ulehčit, je pouze dětinská a současně troufalá fantazie.
V konstelacích je to velmi zřetelné: Tento postoj oslabuje oba dva.
Jak toho, kdo zástupně spolu-trpí, tak toho, za kterého se trpí, nebo za kterého se spolu-nese jeho úděl.
Jak by se mohlo dařit lépe člověku, který je těžce postižen osudem, když trpí ještě někdo další?
Když však od někoho s láskou a úctou očekáváme, že svůj osud unese, napřímí se a působí dojmem, že je větší a silnější.
Cítí, že si ho ostatní váží.
Aby zmizel bezmocnost (pocit bezmoci), musíme se vzdát pocitu všemocnosti.
Přijmout to, že život je větší než já, a že ho nemůžu kněčemu nutit, ani ho přelstít.
Z tohoto postoje pak vyrůstá láska, kterou můžeme označovat jako dospělou v tom smyslu, že vnímá, akceptuje a miluje lidi a věci v jejich skutečné podobě.
Láska je vždy láska ke skutečnosti. Všechno ostatní je narcistické.
Jen vzácně jsem se setkal s jasnější a silnější formulací než u Wolfganga Giegericha, který píše:
„Láska je to, co skrze svůj protějšek můžeme prožívat jako něco, co je dané, co dává a daruje.
Jen láska je ochotna si nechat něco dát a nechat se darovaným poučit o jeho osobitosti.
Dané, darované, je takříkajíc definicí „země“, „těla“, „skutečnosti“.
Všude, kde je láska, je láskou k „zemi“, to platí i pro lásku k člověku, protože to, co miluje láska v milovaném člověku, je jeho „země“, jeho skutečnost a danost.
Tím se láska odlišuje od svéhlavosti a sobectví – tím, že před milovaného nepostaví ideální obraz a nepředhazuje mu, že se neshoduje s naším ideálem, který o něm máme.
Láska je schopnost s bolestí poznat, jaká milovaná bytost ve skutečnosti je a bolest toho zjištění neobrátit jako výčitku proti milované osobě …
Láska vždy miluje skutečné, prostě proto, že je to skutečné.
Tam, kde by tak nečinila – to znamená, kde by milovala jen proto, že něco odpovídá jejím přáním – by to nebyla láska.“
Z knihy Rodinné konstelace od Wilfrieda Nellese
https://martinvachuska.cz
