K seberozvoji jsem se dostal někdy v devadesátých letech díky mým zdravotním potížím, se kterými mi doktoři nedokázali pomoct.
Vyzkoušel jsem toho hromady.
Něco mi nefungovalo vůbec, něco chvíli, něco dobře.
Ale většinu jsem stejně musel opustit.
Za těch asi 30 let jsem potkal metody, které slibovaly, že dokážou člověka očistit tak, že pokud bude dostatečně důsledný, stane se úplně svobodným.
Bude moci dělat co chce, žít kde chce a žít s kým chce.
A to je něco co se dobře prodává, protože to nasedá na naše „dospívající touhy a přání“.
Dospívající se chce vymanit ze všech omezení.
Hlavně ze své původní rodiny a všech témat a křivd souvisejících s minulostí.
A až bude mít všechna minulá témata a traumata zpracována, bude svobodný.
Něco ve mě to chtělo a něčemu dalšímu ve mě to nesedělo.
Někdy kolem roku 2010 jsem pochopil proč.
Tenkrát jsem se potkal s knížkou „Život nemá zpátečku“ od Wilfrieda Nellese.
Zabývá se vývojem vědomí jednotlivce i společnosti jako celku a ukazuje paralely a způsoby, jak se vědomí jednotlivce a společnosti ovlivňují.
My, jako společnost jsme v současné době na úrovni dospívání – vymaňujeme se z tradic a vazeb minulosti, které pro nás a naši budoucnost už neplatí.
To je pravda.
Ale jako každý dospívající nechceme vidět, že nekonečná svoboda, jakou si představujeme, ve skutečnosti neexistuje.
Ve výše zmíněné knize je popsán duševní přechod z dospívání do dospělosti.
A také to proč ho oddalujeme, jak můžeme.
Často do té doby, dokud nás životní okolnosti k tomuto kroku nedonutí.
Duševní dospělost je něco co vůbec není obvyklé.
V jistém smyslu může vypadat jako opak dospívání, které je velkou expanzí a představou výše zmíněmné nekonečné svobody.
Pokud člověk udělá krok do duševní dospělosti, zjistí, že to obrovské pole nekonečných možností se úplně zúží.
Protože dospělý už nemůže dělat cokoliv, žít kdekoliv a s kýmkoliv.
Může dělat pouze to, co mu/jí dovolí jeho/její srdce.
To znamená, že v mnoha věcech, ve kterých si myslel/a, že se rozhoduje, uvidí, že je rozhodnuto.
A to, co se ukazuje v Procesech životní integrace při práci s klienty je také to, že nejsme libovolní ani sami sobě.
Že jsme od začátku sami sobě daní a tím, že žijeme se pouze stáváme tím, kým už od začátku jsme.
A naše „životní potíže“ nám často ukazují, že se míjíme sami se sebou.
Nikdy jsem neměl rád soutěže Miss.
Poslední dobou je mi jasné proč.
Hlavně díky tomu, co často zažívám s klienty.
Jsou to momenty, kdy jejich „duše“ vstoupí do jejich vědomí a oni uvidí a ucítí sami SEBE.
Tam se ukazuje skutečná nadčasová krása a síla, které pramení z nitra.
A ty bývají naprosto úchvatné.
Zvu Vás do Prahy na seminář Prameny života – Proces životní integrace LIP – Maitrea – neděle 28.7.
Vše důležité najdete ZDE:
https://martinvachuska.cz/akce-a-seminare/lip-maitrea-praha-7/
Srdečně
Martin
