Naše vnitřní – podvědomé, nevědomé – obrazy, se kterými se asociujeme – cítíme propojeni, velmi určují, jak žijeme a jak se vztahujeme.

K sobě, jiným lidem, světu, životu …

Běží nám někde na pozadí, i když o nich vůbec nevíme.
A čím víc se vnímáme jako striktně logičtí a racionální, tím větší a důraznější vliv mohou mít.

Naše vědomá složka je často jen „slupka“, která nás odděluje od vnitřních obrazů a procesů, které si žijí vlastním životem a drží „neviditelné kormidlo“, kterým řídí náš život.

Jedna ze vztahových dynamik, které se čas od času v integrační konstelační práci ukazují je „zbožná žena“ a „ježíš – spasitel“.

Ženy si, přestože o tom možná vůbec neví, v sobě nesou obraz jakéhosi „ideálního mužství“.

Je to kompilát obrazu otce, jiných mužských autorit, které potkaly, nebo obrazů, které jim byly předány skrze předky, až po kolektivní obrazy mužství.

Mezi ty kolektivní patří i náboženské obrazy, kterými jsme ovlivněni, ať chceme, nebo nechceme.

Bez ohledu na to, že se už nepovažujeme za nábožensky věřící.
Tyto obrazy tady byly tisíce let a jen tak nezmizí.

A může se stát, že tím ideálním, dokonalým obrazem mužství, který působí v duši ženy je zrovna Ježíš Kristus.
Co se týká „obrazu mužství“, v našich končinách a některých kruzích je to „nejvyšší karta“.

A tahle žena se může potkat s mužem, který si v sobě od svého dětství nese představu, že spasí svět, a že na sebe převezme „všechnu jeho tíhu a neštěstí“.

To u něho mohlo vzniknout mnoha způsoby.
Jedním z nich může být to, že se snažil zachránit nešťastnou maminku, která je pro malé dítě celým světem.

A mohlo se mu to klidně i na první pohled dařit.

Naučil se chovat a dělat všechno tak, že maminka, která byla pořád tak nešťastná, se při pohledu na něj vždycky alespoň trochu rozzářila.

A to v něm vytvořilo představu, že oplývá velkou mocí.

Když se potká žena, která má jako svůj vnitřní obraz „ideálního mužství“ Krista s mužem, který sám sebe, i když nevědomě, nebo alespoň nepřiznaně, vidí, jako spasitele, může to být dynamická kombinace.

Ze začátku to může vypadat ideálně, protože zapadl klíč do zámku.

Čím déle vztah trvá, tím více vyplouvá na povrch nereálnost vnitřních očekávání, která jsou spojena s vnitřními obrazy obou.

Muž čím dál víc zjišťuje, že nemůže spasit svět a pak vlastně už ani „zachránit“ partnerku.

A co je ještě horší, zjišťuje, že nedokáže dostát jejímu „nároku“, která si svůj vnitřní obraz Krista, jako ideálního muže, nevědomě projektuje na něho – reálného muže.

Muž dělá dlouho všechno proto, aby se mu to dařilo, protože už v dětství sám sebe se naučil vidět očima své matky a žen obecně a vycházet jim ve všem vstříc.

Tato snaha ho může stát velmi mnoho energie, času a peněz.

Jak dozrává někde uvnitř mužovo mužství, přestane jeho nitro tomuto muži dávat souhlas s tím, že se ve vztahu se ženou i ve vztazích obecně chová stále jako malý kluk.

A jednoho dne se začne dít to, že muž začne selhávat – energeticky, zdravotně, finančně …

Selhávat v tom, že už není schopný naplňovat představu své partnerky o tom, kým by podle jejího vnitřního obrazu měl být.

A tím zároveň „zrazuje“ i svou matku.
Přestává být jejím „dokonalým malým zlatíčkem“, kterého maminka chtěla, možná ještě stále chce mít.

Žena dřív, nebo později musí pochopit, že žádný reálný muž nemůže naplnit její vnitřní představu toho, jak má mužství vypadat.

Že v tomhle smyslu je to její vnitřní obraz mužství, za který je odpovědná pouze ona sama.

Pokud to nepřijme, nikdy nebude žít s reálným mužem.

Ať už v partnerství bude, nebo ne, bude žít se svým vnitřním obrazem ideálního mužství.
S tímhle, nebo jakýmkoliv jiným.

Muž bude muset opustit svou dětskou představu toho, že dokáže učinit svou partnerku šťastnou.
Že je schopný naplnit její představy o tom, jakým mužem má být.

Přijmout svou bolest, že v tomhle smyslu selhal – u partnerky, maminky i všech jiných žen.
A že velkou část svého života nebyl reálným.

Díky integrační konstelační práci mi čím dál více dochází, že naší skutečné dospělosti, pravdivosti a autenticitě nejsme schopni uniknout.

Naše nitro, je mnohem silnější a větší, než naše osobní, nebo i kolektivní představy a má mnoho způsobů, jak nám dát najevo, že se míjíme sami se sebou.

To jestli tyto signály vnímáme, nasloucháme jim a necháme se jimi vést dříve, než jsou velmi důrazné, je na nás.

Ještě máme nějaká volná místa na Pramenech života v Plzni – tuto neděli 25.2.
A dále Praha, Lipno a připravujeme další místa a termíny.
Těším se na viděnou.
Vše důležité ZDE:
https://martinvachuska.cz/akce-a-seminare/