Jedna z věcí, které mi práce s Procesem životní integrace ukázala, je, že za velkou částí našich lidských motivací, snah a zároveň ztroskotání v životě, ve vztazích, seberealizací a seberozvoji stojí jedna stará vzpomínka a touha, která působí v duši.
Je to hluboce uložená vzpomínka na prenatální období.
Na totální propojení, jednoty, souznívání, hluboké pocity štěští, uvolnění, „symbiosu“ s druhou lidskou bytostí, kterou byla matka.
V případě, že člověk pochází z dvojčat, jde o symbiosu dvojitou.
Někdy dokonce o záměnu identity.
Tato „vzpomínka“ má jiné důsledky pro ženy a jiné pro muže.
Tento hluboce naplňující stav, který skončil narozením, na určité úrovni stále hledáme.
Toužíme se vrátit zpátky do bezpečí dělohy.
Do místa, kde o nás bylo také postaráno tak, jak už to v žádném dalším období života nezažijeme.
Nemuseli jsme dělat vůbec nic a měli jsme všechno, co jsme potřebovali.
I když to stále uvnitř působí, ve skutečnosti už to není možné.
A pokud to člověk neprokoukne, může ho/jí to stát spoustu času, peněz, bolesti a úsilí.
Reklamy, které cílí na tuto hlubokou touhu, jsou velmi účinné.
„Nárazy“ na realitu ve vztazích, sebezealizaci, zdraví, peněz … nám často ukazují to, že na určité rovině jsme se „ještě nenarodili“.
Fyzicky už se stalo a není možné to vrátit (i když o to nějaká naše část stále usiluje).
Jde o to, abychom se – postupně – narodili i vnitřně, duševně.
