Život jako Umění – pátý stupeň vědomí v LIPu

citace knihy Život nemá zpátečku od Wilfrieda Nellese

U pátého stupně vědomí, tak jako u všech stupňů mého modelu, samozřejmě nejde o částečnou, jednorázovou, nebo příležitostnou zkušenost, ale o celkový kontext vědomí, ve kterém žijeme.

Nebo obrazně o vnitřní prostor, v němž je naše vědomí doma.

Protože na pátém stupni je doma jen málo lidí, uvádím tyto příklady, abych zprostředkoval představu o tom, co pátý stupeň obnáší.

Umělec, či sportovec (nebo řečník, či terapeut), který je náhle napojen na kreativní zdroj, jehož impulsy zprostředkovává jako médium, totiž většinou neví, jak se mu to děje.

Jeho duchovním domovem byl dříve většinou druhý, dnes spíše třetí, či v případech několika jednotlivců možná čtvrtý stupeň.

Například Hermann Hesse byl vnitřně rozpolcený člověk, který v obdobích mezi svými velkými díly trpěl někdy velmi silnými depresemi.

Své (podle mne) největší dílo – Sidhártu – byl schopen dokončit pouze díky delším přestávkám a terapii u C.G.Junga.

Sidhárta samotný však vyzařuje nadčasovou moudrost šestého stupně.

Jeho současník Rainer Maria Rilke trpěl právě tak mezi kontextem druhého stupně, v němž vyrostl a jemuž zdánlivě úplně vnitřně neodrostl, moderním vědomím Já (třetí stupeň), které se mocně dralo na svět, i vyššími stupni vědomí, k nimž měla jeho duše přístup.

Vážně zvažoval psychoanalýzu u Freuda, pak se však rozhodl jinak, neboť měl strach, že by tím utrpěla jeho básnická tvořivost.

Básnická tvorba jej dočasně pozvedala do jiných úrovní, na nichž se problémy rozpouštěly a on byl pravděpodobně názoru, že své utrpení potřebuje, aby těchto úrovní dosáhl.

V jistém smyslu to tak je.
Bez utrpení nemáme impuls k růstu.

Ale pokud ulpíváme na utrpení, tak také nerosteme.

Růst nejprve potřebuje konflikt a poté řešení konfliktu.

Na další úrovni se toto řešení opět dostává do konfliktu s novou zkušeností a vyžaduje opět nové řešení.

Umění – a také činnost terapeuta, jež je vykonávána v duchu umění – nás přivádějí do kontaktu s těmito vyššími rovinami.

Rosteme díky nim ovšem pouze tehdy, pokud si tyto roviny nevyhrazujeme jen pro umění, nebo práci, ale vystavíme se jim celým svým bytím.

Jinak se dříve, nebo později dostaneme do strašlivých konfliktů, protože normální život je na hony vzdálen sférám, které jsou člověku přístupné v jedné oblasti jeho života (umění, sport, terapie, nebo cokoliv jiného).

Čímž se pak normální život stává čím dál tím plošší a neúnosnější.

Z knihy Život nemá zpátečku od Wilfrieda Nellese (zkráceno)

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Ideje, nebo lidi

Před časem jsem trochu pátral, proč Bert Hellinger, objevitel rodinných konstelací, odešel z kněžského řádu. V padesátých letech minulého století byl vysvěcený na kněze a

Matrix 4 a vnitřní Terapeut

I když se mi tahle část celé série líbila nejmíň, našel jsem v ní několik dobrých postřehů, které se mnou hýbaly. Jedním z nich je

Paradox

Člověk nejdříve potřebuje poznat a do hloubky pochopit, že jeho/její život je jen o něm/ní. Aby se téhle představy mohl vzdát a stát se součástí