Jednou z primárních vlastností a schopností ženství, je přitahovat pozornost.
Být přitažlivá.
A v téhle schopnosti se míchá několik věcí, které souvisí s různými zkušenostmi.
Každé dítě, když se narodí, vyžaduje pozornost.
Bez ní by nepřežilo.
Postupem času se naučí, čím si pozornost zajistí.
Tím, že pláče, křičí, vzteká se, nebo naopak tím, že je „hodné“, zalezlé v koutě a naplňuje i nevyřčená očekávání pečujících osob.
To je pro ženy i muže společné.
Postupem času se to ale začne lišit.
Holčička začne odkoukávat od maminky, jakým způsobem přitahuje pozornost ona.
Jestli tím, že dokáže vyzařovat něco, co je pro muže přirozeně přitažlivé, nebo něčím jiným.
To „něco jiného“ často bývá to, co se sama naučila od své mámy a od svého táty.
A ti to zase měli od svých rodičů.
Generace zpátky to ženy měly tak, že patřily k rodině muže a jejím úkolem bylo plnit přání a očekávání muže, starat se o domácnost a děti.
A bylo pro ně až životně nebezpečné, pokud by se jich muž vzdal.
Hrozilo jim, že skončí někde na okraji společnosti, v extrémních případech smrt.
Takže potlačit sama sebe bylo pro ženu často „život zachraňujícím“ reflexem.
Zároveň holčička, která se postupně stává dívkou a ženou, potřebuje otce, aby jí „zrcadlil“ její ženství.
Potřebuje se vidět v tom, jak se otec k jejímu ženství a ženství obecně vztahuje.
A zároveň svého otce v podstatě bezvýhradně miluje.
Otec si ale často tuto bezpodmínečnou lásku své dcery vysvětlí po svém.
A místo, aby jí zrcadlil její ženství, vidí se v jejích očích a předpokládá, že ona mu svou bezpodmínečnou láskou potvrzuje jeho „velkolepost“.
Že je fakt skvělý.
Je to něco, co nacházel, nebo alespoň hledal u své matky, později u své partnerky, jiných žen, a když to nenašel ani tam, našel to konečně u své dcery.
Takže místo toho, aby dával svou lásku on jí, bere si od ní něco, co mu ve skutečnosti nemůže dát.
Ve skutečnosti je to něco, z čeho měl už dávno vyrůst, protože je to jeho jakási dětská, v dospělosti už spíš více méně „narcistická“ potřeba, tendence, hledat v očích ostatních vlastní „velkolepost“.
Tahle holčička si v dospělosti najde muže (nebo nějakého gurua), který bude toužit po tom, aby potkal ženu, ženy, které k němu budou vzhlížet a budou mu potvrzovat, jak je skvělý.
A bude sama sebe hledat tam, kde se nemůže najít – protože tam není a nikdy nebyla – v jeho očích – v tom, co v ní on vidí.
A její jedinou možností, jak vůbec zjistit, že jako žena má nějaké své potřeby, které si říkají o naplnění, je často kolaps, nebo nemoc.
Což jsou společensky přijatelné náhrady za jednoduchou schopnost říkat NE tomu, co mi nedělá dobře.
Opakovaně se s tímhle ženským tématem potkávám na seminářích s Procesem životní integrace LIP.
Některé ženy tam poprvé, alespoň částečně, uvidí a ucítí samy sebe.
To, že existují jako samostatná bytost, která má vlastní autonomii, vlastní potřeby, vlastní potenciál, vlastní sílu a energii a právo jej žít a naplnit.
To, že si svůj život nemusí zasloužit.
To, že pokud se sama sebe před muži ponižuje, je stejně pošetilé, jako když s nimi bojuje.
