Jedním z pilířů konstelační práce je princip zastupování.

Z nějakého důvodu jsme jako lidé schopni vnímat vnitřní svět toho, koho (co) v konstelaci zastupujeme v momentě, kdy vstoupíme do role.

Někdo více, někdo méně. Ale jen velmi výjímečně jsem se potkal s tím, že by toho někdo vůbec nebyl schopen.

Po ukončení konstelace je důležité z role vystoupit.

Není na tom nic „mystického“.

Už někdy v roce 2003 jsem se na jednom semináři potkal s chlapem, který přišel se záměrem dokázat konsteláři, že to nefunguje.

Na konci odcházel úplně konsternovaný.

A nevěděl jestli víc z toho, co konstelace ukázala o dynamice jeho vztahu s bratrem a otcem, nebo z toho, že funguje něco, co fungovat podle jeho logiky nemůže.

Kromě Ruperta Shaldreaka a jeho „vědoucích polí“ se tím pravděpodobně nikdo vědecky příliš nezabýval.

Hraní rolí v konstelacích může být poučné, léčivé, hluboké, pokud je dobře vedeno.

Také je možné se v něm hodně zamotat.

Po letech práce s integrační konstelační prací Procesu životní integrace LIP mi dochází, že v téhle „metodě“ nejde o množství rolí, které můžeme hrát.

Ale naopak.

Jde o poslední roli, která nám zůstane po tom, co vystoupíme ze všech rolí, ze kterých vystoupit můžeme.

To je Role, kterou v realitě zastupujeme Život.