Před lety jsem pracoval s jednou ženou.
Přišla s tím, že ve svém životě nemá žádnou radost.
Že ji vůbec nedokáže prožívat.
Postavili jsme zástupce za radost a za klientku.
Radost (zástupkyní byla žena) se od začátku smála na celé kolo.
Zástupkyně za klientu se krčila opodál a říkala, že směrem od Radosti vnímá velké nebezpečí a zároveň jí „tuhnou čelisti“.
Nějakou dobu se to nijak nevyvíjelo.
Pak mě napadlo postavit zástupce za Agresi.
Ten se hned postavil vedle Radosti.
Radost se kupodivu smála pořád stejně dál.
Smála se tak, že jí bylo vidět až do krku.
Respektive já jsem si toho všiml.
A pak mi to došlo …
Zuby.
Radost se smála tak, že jí byly vidět zuby.
A zuby jsou na instinktivní rovině také projevem agrese.
K útoku i k obraně zvířata používají kromě jiného i zuby.
Tak jsem to klientce řekl.
Ona se rozplakala a rozesmála zároveň.
Vzpomněla si, jak se kdysi s maminkou pravidelně koukaly v televizi na nějakou estrádu, kde na konci v titulcích vždycky byly záběry na rozesmáté publikum.
Matka to vždycky s opovržením komentovala tak, že se smějí tak hnusně, až jsou jim vidět zuby.
Postupně jsem se s klientkou dobrali k tomu, že její matka sama svou vlastní agresi projikovala na všechny ostatní – a to i na ty, kteří se radostně smáli a ukazovali při tom zuby.
Ona své zuby sice neukazovala, ale svou agresi projevovala skrze důmyslně skryté pasivně-agresivní chování využívající vyvolávání pocitů viny a odpovědnosti v ostatních.
Lidé, kteří chtějí za každou cenu působit jako bezpeční a hodní, zpravidla nejsou příliš radostní.
