Onehdá jsem stavěl konstelaci jedné ženě.

Od začátku jsem v ní vnímal zvláští rozpor.

Byla krásná.
Zároveň jako kdyby se pokoušela stále nějak schovat.

Neměla děti, čas od času měla nějakého partnera, ale nic nikdy nevydrželo více jak pár měsíců.

Ukázalo se (a to může mít do jisté obecnou platnost), že v momentě (období), kdy začala jako žena dozrávat, pro otce se stala z nějakého (jeho) důvodu moc.

Přestala být jeho roztomilou princeznou.

Nedokázal si poradiit s jejím dospívajícím ženstvím a svým vztahem k němu a tak se od ní „odtáhl“.

Děti mají velmi citlivá čidla na jakoukoliv změnu a tak podvědomě ze ztráty přízně otce obvinila právě svou zrající a později zralou ženskou krásu.

Chtěla si do svého dávno dospělého věku uchovat blízkost otce tím, že se všemi svými duševními silami snažila zůstat v období, kdy to ještě fungovalo.

Což byl poměrně náročný úkol a tlak na sebe sama.

To, že měla čas od času partnera, bylo ještě nějak přijatelné a omluvitelné, ale mít děti, by pro ni byl příliš usvědčující důkaz své nevěry vůči svému vnitřnímu obrazu ideálního vztahu s otcem.

I když reálnému otci by to možná bylo už úplně jedno.

Dětská láska je velmi silná a často řídí naše životy, i když o tom vůbec nevíme.

A to, co hluboce léčí, je uvidět ji a uznat její sílu.

A pokud se vzdáme své „dětské neviny“ získáme svobodu jít dál.