Jeden z největších „aha“, co se týká ani ne tak metodiky, ale spíš „paradigmatu“, ze kterého konstelář přistupuje ke klientovi a k vedení konstelace, jsem zažil před lety v čase, kdy jsem chtěl s vedením konstelací seknout, protože mi tam něco nedávalo smysl.
Tohle aha přišlo po přečtení jednoho odstavce z jedné knihy od mého učitele – Wilfrieda Nellese.
V tom odstavci zazněla pro mě naprosto klíčová věc, kterou mi za těch předcházejících spoustu let v konstelační bublině nikdo neřekl.
Pokud konstelář přistupuje ke klientovi a staví konstelaci s fokusem na klientovu minulost, ukáže se v konstelaci něco jiného, než když má focus na klientovu budoucnost.
A to ne jen na jakousi libovolnou budoucnost.
Na to, co klienta volá z jeho vlastní budoucnosti, aby to následoval.
Co se skrze jeho/její život chce samo od sebe rozvíjet.
Po několika letech práce s integrační konstelační prací – Procesem životní integrace LIP – si uvědomuju čím dál víc ten zásadní rozdíl.
A můj život i práce se hodně proměnili.
Člověk pro mě není „produktem své minulosti“.
A vůbec nejde o to, že by minulost neexistovala – o její popření.
V LIPu je minulost vnímána a viděna z jiného místa, než byla tenkrát prožita – a to z místa TEĎ.
A to je velmi důležité pro skutečnou změnu – nepropadat se do „tenkrát“.
A nebýt fascinováni tím celým dramatem.
Svým ani jiných lidí.
Díky tomu mi čím dál víc dochází, jak jednoduché je klienta, nebo sebe sama „uvěznit v minulosti“.
„Práce na minulosti“ je obecně poměrně bezpečná, i když to tak na první pohled třeba nevypadá.
A je v ní ukrytý zlatý důl.
Volání naší budoucnosti je mnohem nebezpečnější.
Minulost má v sobě vždy ukrytý jeden velmi bezpečný aspekt, ať už byla sebenepříjemnější.
Přežili jsme ji.
To je naprosto jisté, protože tu stále jsme.
Budoucnost přináší mnohem větší výzvu …. je pro nás neznámá a nemáme ji pod kontrolou.
A navíc … ji nepřežijeme …
