Včera jsme koukali s Vítkem na pátý díl Harryho Pottera.
Viděl jsem ho poprvé.

Je v něm pro mě něco mrazivě pravdivého.

Harry zjistí, že Pán zla se vrátil.

Když se to prosákne, do čarodejnické školy je shora nastoupena propagandistická paní z ministerstva, která kategoricky razí názor, že Pán zla se rozhodně nevrátil.

Je to roztomile se tvářící bytost v růžových šatech, která má v kabinetě spoustu foteček s koťátky.

A zavádí roztomilými způsoby tvrdý řád.

Kromě jiného převezme výuku klíčového předmětu, kterým je „Ochrana před černou magií“.

A ze zcela praktického předmětu vytvoří toretické nic, díky kterému studenti sice mohou složit zkoušky, ale v případě jakéhokoliv napadení se vůbec nebudou umět bránit.

Někteří studenti naštěstí najdou způsob, jak se v tomhle oboru vzdělat i prakticky i s velkým rizikem nekompromisního postihu.

Zlo je něco, o čem se v seberozvojové bublině zas tak moc nemluví.
V lepší případě se razí paradigma, že když vidíš zlo někde venku, musíš si „zpracovat“ to svoje vlastní.

Netvrdím, že na tom vůbec nic není.

Ale po mnoha zkušenostech svých i klientů, kteří za mnou chodí, bych řekl, že zlo by si zasloužilo speciální psychologickou kategorii.

Protože z těch běžných, co jsem poznal, jsou na něj všechny docela krátké.

Většina psychologických směrů i vztahových a partnerských terapií má za předpoklad, že se tam obrací lidé, kteří jsou v jádru dobří a chtějí se navzájem pochopit a domluvit.
Jen nevědí jak.

A to je něco co je pro mě pravdivé.

Pokud na takovouhle terapii ale přijde člověk, který je emočně a psychicky týrán druhou osobou, nebo více osobami a terapeut mu řekne, že by si měl něco zpracovat a najít způsob, jak se domluvit, uvrhne ho/jí do ještě většího průseru.

Mezi reakce na stres a trauma bylo kromě „útoku, útěku, zamrznutí“ přidáno ještě „podlézání“.

Což je něco, co by se dalo zjednodušeně charakterizovat – zajišťuji si svůj pocit bezpečí tím, že jsem bezpečný/á.

A pokud to nepomáhá, stanu se ještě bezpečnější … atd…adt …

Pokud se potkají dva lidé s touto strategií, je to trochu komplikované.

Pokud se potká člověk s „podlézáním“ s člověkem s „útokem“, může to být až zdraví a život ohrožující.

Kdo to nezažil, ten to pravděpodobně nepochopí.

Jeden z největších aha a spadnutím růžových brýlí pro lidi s poníženou strategií je, že na světě existují lidé, kteří to s nimi nemyslí dobře a jednoduše řečeno, jsou zlí.

A ať dělají co dělají (a dělají to třeba dlouhá léta, třeba až na hranici vlastního sebezničení), nic na tom nezmění.

S Harrym jsem zajedno s tím, že člověk si kromě spousty jiného může zajistit pocit bezpečí tím, že zná a umí používat svou vlastní nebezpečnost.

Foto: El Fuego an Guatemale – od jednoho kamaráda