Tři dny zpátky jsme byli s Vlaďkou, mou ženou, na filmu Avatar 2.
Teprve dneska ve mě dosedá, co jsem tam zažil a odnesl.
Z kina jsem odcházel přeplněný.
Nejdříve jsem si myslel, že emocemi.
Ale pak, s odstupem, mi došlo, že jsem vizuálně a zvukově přestimulovaný.
Nosná myšlenka souboje přetechnizovaného lidského světa se světem přírodním je jasná a sama o sobě silná.
Velké zapojení dětí do příběhu mi přišlo jako laciný způsob, jak z diváka dostat víc emocí.
Další věc, která mě dneska napadla je, že si na tomhle tématu Amerika „bezpečně“ odžívá vlastní vznik započatý svým objevením evropany.
A s ní i celý náš “moderní“ svět ve vztahu k tomu “nemodernímu“, nebo jakkoliv jinému.
Vizuálně byl dokonalý.
I když jsem si odnesl několik silných momentů, nemůžu se ale zbavit pocitu, že ten film si ode mě vzal (nebo chtěl vzít) víc, než mi dal.
Den před tím, než jsme šli na Avatar 2 jsme viděli na Netflixu film Stutz (odkaz dám na konec).
Vlaďka ho našla.
Nebyl vůbec dokonalý – přesto, nebo právě proto, byl a je skvělý.
Přijde mi, že pokud by jej vidělo a do sebe pustilo desetinové množství lidí než Avatar 2, má mnohem větší sílu změnit svět k lepšímu, lépe řečeno posunout dál z místa, kde je.
Dokonalost je obrovsky nákladná.
Skutečnost, pravdivost a lidskost je vedle toho (téměř) zdarma.
