Dítě je rodičem dospělého

Paradoxní pravdivost tohoto tvrzení se ukazuje při práci s LIPem.

Naše dětské části, ať už naše prenatální období, dětství v rámci rodiny, nebo dospívání, jsou starší – trvají v nás mnohem déle – než naše “současné já“, které se rodí teď.

A tyto naše starší vnitřní části mají svou moudrost, které, když jsme ochotni se vystavit se vším co přináší, mohou nám něco velice důležitého ukázat o nás samotných a o skutečnosti.

Předpokladem pro to ale je, přestat jim vnucovat svou vlastní vůli a představu o tom, jaké a čím by měly být, nebo před nimi zavírat oči, zachraňovat je, nebo z nich dělat “chudáky“.

Stejně je to podle mě s přírodou a se Životem jako takovým.

Člověk je nejmladší živočišný druh na Zemi, přesto, hlavně ve “vyspělých kulturách“ trpí utkvělou představou, že je moudřejší, než všechny (mnohem) starší formy života.

A místo toho, aby se nechal poučit jejich moudrostí o nich, o životě a o sobě, vnucuje jim svou vůli a využívá je, nebo je často spíše zneužívá.

Pokud je v lidském genomu obsažený celý vývoj života na Zemi, tak, nejen vnější, ale hlavně naše vnitřní příroda si to nenechá líbit.

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Život před Životem II.

Jak už jsem psal, psychologie prenatálního období mě velmi přitahovala už dávno před tím, než jsem poznal praktickou práci s LIPem. V LIPu má prenatální

Život před Životem

Před lety, ještě dříve, než jsem potkal LIP, jsem konstelačně pracoval s PRENATÁLNÍM obdobím a se dvěma zásadnímy PŘECHODY, o kterých zpravidla vědomě víme jen

Prvotní selhání

Prvotní selhání (které se nikdy nestalo a přesto ovlivňuje život) Možná znáte vnitřní nastavení „ať udělám, co udělám, je to špatně“.Může se jednat čistě nastavení