Čas od času v práci s klienty potkávám s tím, že vůbec nejsou v kontaktu sama se sebou.
Jsou „uvězněni“ v systému jiného člověka.
Docela často se zmiňuje, jak nám naše dětské nastavení hází klacky pod nohy v partnerských vztazích.
Což je samozřejmě pravda.
To, o čem se moc nepíše a nemluví, je, jak nám může život zkomplikovat „prenatální nastavení“.
Naše nevědomá touha po rozpuštění své identity v jiném člověku, případně ve vztahu s ním.
Stejně, jako jsme to prožívali v prvním devíti měsících života –
v symbiotickém splývání s tělem a prožíváním matky.
Tahle touha je tak nebezpečná, že nás může i zničit.
Třeba protože, že nás může vehnat do vztahu s někým, kdo nás a naši osobnost plně „vstřebá“.
To znamená, že se po čase pohybujeme v prostoru a kulisách, které kompletně vytváří někdo jiný a my o tom vůbec nevíme.
Vnímáme svět i sebe sama jeho očima, cítíme jeho pocity, uctíváme jeho hodnoty, máme jeho zájmy, zastáváme jeho názory, máme stejné potíže … a vůbec o tom nevíme.
Přestaneme existovat jako samostaný člověk a prožíváme sami sebe skrze systém druhého člověka.
Ten druhý nás pak vnímá jako neoddělitelnou součást sebe sama, která by bez něho neexistovala.
A jakákoliv odchylka, nebo náhlý projev „autonomie“, je ihned zkorigována a potlačena z jedné, nebo obou stran.
Pokud člověk potká „totálně spřízněnou duši“, je dobré být alespoň trochu na pozoru.
Protože se možná ozývá dávná „prenatální“ touha po návratu zpět do dělohy.
Dospělý vztah, je vztahem dvou autonomních lidí, kteří i když prožívají blízký vztah a vzájemně se ovlivňují a obohacují, nepotřebují energetický, emoční, mentální, duševní ani fyzický systém druhého člověka k tomu, aby se cítili celí a mohli samostatně existovat.
