Chci už konečně dospět (dětská žena)

Žena, která seděla vedle mě v tváři zvážněla a její hlas zněl odhodlaně, jako když to někdo po dlouhém boji nechce dál protahovat:
„Chci už konečně dospět.“

Byla hezká, středně vysoká, štíhlá, blond vlasy, velké modré oči, smyslná ústa, decentně nalíčená a vždy dokonale oblečená.

Obvykle vypadala spíš zasněně než odhodlaně, a když se na člověka podívala, ráda a velice podmanivě se usmívala.

Nebylo zapotřebí příliš mnoho fantazie, aby si člověk dokázal živě představit, jak si jako dítě omotávala otce kolem prstu, a že i dnes málokterý muž odolá tomu, aby ji splnil přání.

Dětská žena – atraktivní i nešťastná, vědoma si svých zbraní, se kterými je srostlá jako s druhou kůží, a které zároveň (zpravidla zcela nevědomě a automaticky) používala i nenáviděla.

Nenáviděla i cítila, že díky nim má sice moc, ale zároveň navždy zůstane dítětem.

Už delší dobu toho měla dost, téhle identity dětské ženy.
A od té doby, co před rokem začala chodit na konstelace a na několika individuálních sezeních odhalila své problémy, dozrálo v ní toto rozhodnutí:

„Už toho bylo dost, už nechci být ta malá roztomilá holčička. Chci konečně dospět!“

Spontánně jsem se rozesmál a zatřásl hlavou, ona mě zaraženě sledovala.

Co to má znamenat, copak tu celou dobu nemluvím o tom, že musíme dětství opustit a konečně dospět? Proč ten smích?

Něco v tomhle smyslu ji muselo problesknout hlavou, možná byla úplně perplex z mé reakce (která i mne samotného trošku udivila).
„To nejde“, řekl jsem už zase vážně, „to je naprosto nemožné!“

Otevřeně jsem ji pohlédl do očí, její pohled byl plný otazníků.

Možná by bývala utekla, kdyby mě už trochu neznala. A tak čekala, jestli jí řeknu ještě něco na vysvětlenou.

Představ si zajíce, který k tobě přijde, vážně se na tebe podívá a vážným hlasem pak prohlásí: „Chci se stát zajícem!“

Jedna účastnice ze skupiny se hlasitě rozesmála a nemohla přestat, ale tato žena tomu nerozuměla a bezradně se na mě dívala.

A tak jsem po krátké pauze pokračoval: „Vždyť už dávno jsi dospělá.
Chtít se stát dospělou není u dospělého nic jiného, než zajíc, co se chce stát zajícem.“

Ta druhá účastnice se teď už smála tolik, že skoro padala ze židle, ale nesmála se ani tak této ženě, jako spíš sama sobě – v otázce této ženy, v mé odpovědi a její reakci na ni odhalila něco sama o sobě.

Já jsem ale zůstal vážný, protože mi bylo jasné, že to klientka opravdu myslela vážně a byla v úzkých.

Přesto jsem setrval u svého „To nejde.“
Byla stále bezradnější. „Tomu rozumím. No ale co mám tedy dělat? Já už nechci být jako malé dítě! Jak se z toho tedy dostanu ven? Už mě to nebaví!“

„Musíš poznat, že už jsi dospělá.

V momentě, kdy ti to bude naprosto jasné, skončí ty dětinskosti samy od sebe.

Chtít se stát dospělým, může být jen někdo, kdo jím není.
Dokud se jím chceš stát, zůstaneš tedy dítětem a to se nikdy nezmění.

Natahuješ se po něčem, čím zdánlivě nejsi, a neustále se za tím honíš, místo abys pochopila, že tím už dávno jsi.“

Uvolnila se, uvnitř jí něco ‚sepnulo‘ a i ona se trochu zasmála, i když pořád ještě nevěděla, jak to teď má být dál. Já to mimochodem také nevěděl, ale věděl jsem, že teď s ní mohu pracovat.

Teď byla totiž dospělá, alespoň pro tuto chvíli, zatímco předtím byla při veškeré své vážnosti dítě, které si přeje stát se dospělým.
V praxi to samozřejmě není tak úplně snadné a její přání a její zoufalství jsem velice dobře chápal.

Je to právě ono poznání, že se coby zdánlivě dospělí často chováme jako děti a nedaří se nám – obzvláště v důležitých a emočně zabarvených situacích – jednat skutečně dospěle, což člověka přivádí k přání opustit dětství i jemu odpovídající chování.

Člověk je v tu chvíli takříkajíc napůl osvícený – ví, co dělá špatně, ale neví, jak to dělat správně.

Předtím, když byl ještě úplně hloupý, tak to celé nebyl vůbec problém, vůbec mu to vůbec nedocházelo, že je na jeho chování něco špatně, a když byly problémy, mohli za to vždycky ti druzí: rodiče, manžel, zlobivé děti, šéf, kolegové, stát, společnost, nebo koho ještě mezi nebem a zemí můžeme činit zodpovědnými za svůj života své štěstí a neštěstí.

„Já za to nemůžu“ nebo také „Já nemůžu“ jsou dvě z těchto mocných dětských vět, které nám zablokovávají cestu k tomu, abychom svůj život vzali do vlastních rukou.

Dokud takové věty používáme a věříme jim, nosíme ještě takříkajíc dětské boty.
Z knihy Obejmi svůj život od Wilfrieda Nellese

Přijď uvidět, že už dospělý/á jsi.
Ještě máme několik míst na víkendový seminář Láska, vztahy, jedinečnost – Praha – 13. – 14.5.
https://martinvachuska.cz/akce-a-seminare/laska-vztahy-jedinecnost-lip-valkyra-kveten-praha/

Pokud chcete, můžete článek sdílet dál

Další články z blogu

Dospívání – slepé místo seberozvoje

Čím déle pracuji s LIPem – Procesem životní integrace, tím víc se mi ukazuje, že jedním ze slepých míst zdejšího seberozvoje je třetí stupeň –

Konstelace a LIP

Dneska jsme si trochu povídali s kolegyní s Nelles institutu a kamarádkou Petrou Pejchalovou o konstelacích. A také o tom, co je to fenomenologický způsob

Krása a síla

K seberozvoji jsem se dostal někdy v devadesátých letech díky mým zdravotním potížím, se kterými mi doktoři nedokázali pomoct. Vyzkoušel jsem toho hromady. Něco mi