Před časem se mi vrátil skvělý, v emigraci natočený, oscarový film Miloše Formana – Přelet nad kukaččím hnízdem.
Vrátil se mi hlavně v souvislosti s tím, jak pracuju s Procesem životní integrace LIP.
A s tím, co se v téhle práci ukazuje v mužských Duších.
Film i jeho knižní předlohu je možné chápat jako kritiku systému psychiatrických léčebem – toho času v USA.
Také je možné jej chápat, jako kritiku společenského systému, jako takového.
Mě v něm zaujala hlavně osobní rovina, kterou jsem v ní zahledl.
V psychiatrické léčebně jsou s různými projevy a diagnózami „ubytováni“ muži – úzkostní, kompulzivní, paranoidní, infantilní …
Mezi nimi je hluchoněmý indián – Náčelník Bromden, který se nijak zvlášť neprojevuje.
Celý systém léčebny má pod palcem sestra Ratchedová.
Její moc vyplývá z kombinace perfektní sebekontroly, pedantství, emoční odtažitosti a přesvědčení, že vše co dělá, je pro dobro pacientů.
Nepoužívá otevřené násilí, ale psychologickou manipulaci a ponižování skvěle načasovaného vyvolávání pocitu viny, studu a závislosti.
V Duši muže ukazuje na hyperprotektivní kastrační mateřský komplex.
Celý systém represí díky ní funguje s minimálním vynaložením energie.
V jeden moment je do léčebny umístěný „rebel“ Randle Patrick McMurphy (Jack Nicolson).
Ten sice na začátku jedná čistě sobecky, postupně ale začne vlévat do žil všech ostatních svěřenců ústavu život, smích, vzdor proti utlačování a touhu po svobodě.
Dokonce zinscenuje společný útěk na „rybářský výlet“.
Hrozivost manipulace studem je pro mě ve filmu nejzjevnější v momentě, kdy sestra Ratchedová jednou větou zničí Billiho Bibbita – úzkostného koktajícího muže, zjevně zcela závislého na své matce.
Ten prožije milostný románek – vyzařuje radost, úplně ožije a dokonce na chvilku přestane koktat.
„To by se mamince nelíbilo!“ je věta, která ho v podstatě zabije.
Na to se rebel McMurphy totálně vzepře systému léčebny a je po boji zničen.
Na pozadí celého příběhu postupně ožívá i Náčelník Bromden.
Ukáže se, že vůbec není hluchý a němý.
Že to byly jen jeho strategie, jak se vyrovnat s dlouholetým vězením v léčebně.
Po elektrické „kastraci“ a smrti McMurphyho se v náčelníkovi ztopoří obrovská, až nadlidská síla, které mu umožní prorazit zeď a z léčebny utéct pryč.
Tenhle příběh má velkou podobnost tomu, s čím se potkávám při práci v mužských LIPech.
Sám jsem si to ve svém životě taky prožil.
Na stupni číslo 2 je dětství – to by v příběhu mohli být všichni ti „domestikovaní“ obyvatelé léčebny.
Ty je možné udržet na uzdě z minimálním výdajem energie.
Za prvé je vůbec nenapadne se vzepřít, případně pomyslet na útěk.
A pokud ano, stačí v nich jednoduše vyvolat pocit viny, studu, nebo nekompetentnosti a rádi zůstanou tam, kde jsou.
Dítě v rodině je na tom stejně – ať se v rodině děje cokoliv (hrozného), dítě rodinu neopustí.
Jednoduše proto, že ví, že by bez rodiny nepřežilo.
To se v dospívání mění – člověk nabývá kompetencí, mentálních a duševních sil, jak přežít za hranicemi rodiny.
Zároveň (většinou) prožívá vzdor a rebelii vůči autoritám.
Čím je mocenský vliv autorit (vnějších i vnitřních) větší, tím větší musí být protisíla v Duši dospívajícího.
Nebo se tyhle mocné síly umožňující individuaci otočí dovnitř a začnou ničit svého „nositele“.
Bez dospívání člověk dětství nedokáže opustit a zůstane navždy dítětem, i když už třeba u rodičů nežije.
Sestra Ratchedová může v Duši muže zastupovat „negativní mateřský komplex“ – psychologickou strukturu v Duši muže – ve kterém je stále dál uvězněné dospělé vědomí konkrétního muže.
Tento negativní mateřský komplex většinou muž projikuje na vnější ženy.
Hledá si ženy podobné této své vnitřní duševní síle.
A nedej bože, aby se vůči nějaké ženě jakkoliv vymezil.
Tím by zradil svou dětskou loajalitu a vystavil se zavržení.
Pokud projeví svou radost, živost, sexualitu, divokost, vlastní autonomii … tenhle vnitřní hlas řekne –
„Ale to by se mamince nelílo!“, nebo něco podobného
– a vrátí ho zpátky do „dětských bot“ a vnímání sebe sama.
Svoboda zůstane dál pouhou představou.
Často na svých seminářích říkám, že nemáme dobře doprožité dospívání.
Bez toho se nemůžeme stát dospělými – pouze dospěle (nebo duchovně) se tvářícími a jednajícími dětmi.
Závěr z příběhu má v LIPu vztah ke stupni číslo 1.
Tam je naše esence – něco původního – vnitřní bytost (ve filmu i knize geniálně zastoupená Indiánem – původním obyvatelem Severní Ameriky) – která bývá často víceméně schovaná celé naše dětství a zčásti i dospívání.
To, co naši mužskou esenci osvobozuje, napojuje ji na zdroj životní energie, divokosti, dravosti, instinktivnosti, radosti a vášnivosti, je naše schopnost vymezit se vůči „mateřskému komplexu“, ve kterém je uvězněna.
Je to vlastně druhý porod.
Tentokrát jde o Duševní porod z mocné vnitřní psychologické struktury.
Kdo měl „velkou matku“ možnost zahlédnout, ví, o čem píšu.
Kdo ne, nechť si pobyt v ní užívá dál.
Je v ní určité bezpečí a jistota.
Muž nic neriskuje, všechno je navždy dané.
Vlastně něco málo riskuje – jen vlastní Duši.
Zdroj Foto: ČSFD
