Setkávám se s tím, že co se týká tzv. „negativních emocí“ a našeho „stínového materiálu“ v psyché, máme dvě možnosti – buď je potlačit, nebo vyjádřit.

Podle mě ani jedna dlouhodobě nefunguje.

Pokud to vztáhneme třeba na „vztek“, jeho potlačováním jsme bezhraniční, přespříliš tvární a přizpůsobiví, obáváme se odmítnutí, naší hlavní strategií může být podlézání.

Vztek se pak může otočit směrem dovnitř a způsobovat různou psychyckou a vztahovou nepohodu, fyzické potíže a nemoci.

Nespoutaným vyjadřováním vzteku také nic moc nezískáme.

V mozku, psyché i fyziologii se „vychodí“ cesty, které z nás udělají každou chvíli se vztekající děcko, které si myslí, že tohle je to jeho právo být samo sebou.

Třetí cestu mě naučily integrační konstelace.

Když se naučíme se se svým vztekem ( a s jakýmikoliv vnitřními částmi a třeba i zdravotními symptomy) komunikovat, mít s ním „dospělý“ vztah, respektovat ho a vážit si, dáme mu v sobě správné místo.

Což nás sice zbaví určité části naší dětské naivity, roztomilosti a „nevinnosti“, ale také ukřičenosti a představy, že se svět musí točit kolem nás a našich dětinských pocitů.

Výměnou za to nám to dá dávku schopnosti jednat ve svůj prospěch, většího pocitu bezpečí ve světě, vášně pro život, naplněnosti ve vztazích a zakořeněnosti v realitě.