Žena má moc. Určuje, jak se vztah bude vyvíjet.
Začíná to už ve chvíli seznámení. Chlapci sice běhají za děvčaty a snaží se je balit, ale děvčata rozhodují, od koho se sbalit nechají. Muž se snaží, žena rozhoduje. Navlékne to tak, aby to vypadalo, že ji muž dobyl – a ten blázínek tomu věří.
Do této chvíle si muž všechno dokázal prosadit násilím, ale jakmile se oddá lásce, je bezmocný. V lásce je tou silnou žena.
I zde se vyplatí podívat na biologii. Uvidíme totiž, že muž sice může ženě ‚vnutit‘ semeno, ale to, jestli otěhotní, se rozhoduje v ženě. On je pouhým ‚dodavatelem suroviny‘, ona je ‚kuchařka‘. Co se ‚surovinou‘ udělá, je na ní.
Muž k tomu sice je potřeba, ale nic dalšího nemůže ovlivnit. I když to třeba kompenzuje tím, že ženu ovládá, jeho místo v rodině bude vždy nejisté.
Místo matky je bez jakýchkoli pochybností jisté, místo otce takové není. Musí si je vybudovat – a musí ženě důvěřovat. Především ve vztahu k dětem může muž zaujmout pouze takové místo, jaké mu žena vyčlení.
Pokud se tedy žena o muže opře, pokud se od něj nechá ochraňovat a obdarovávat, muž to s vděčností přijme.
‚Nadřazenou pozici‘ má muž fyzicky a společensky.
Společenská struktura je dosud ovlivněna dominancí muže – jedná se zde o kompenzaci, o vyrovnání jeho přirozené slabosti ve vztahu.
Společenská sféra (práce, hospoda, spolek, sport, politika, teorie) je tak místem, kam se muž stahuje, kam utíká. V těchto dvou sférách může tedy muž ženu ‚ovládat‘.
Mnoho mužů toho bohatě využívá – většinou o to více, čím slabší jsou v bezprostředním kontaktu se ženou.
V bezprostředním kontaktu jsou totiž těmi silnějšími ženy. V něm je jim muž – bez ohledu na svoji fyzickou sílu podřízen.
První, s kým se dítě po narození setká, je žena – jeho matka. Je to jeho první vztah. Vše v něm závisí na matce. Ona, matka – žena, je prvním adresátem jeho potřeb a rozhoduje, zda, kdy a jak budou uspokojeny. …
U matčina prsu je dítě v bezpečí, tady se splní vše, co potřebuje.
Zároveň zde však prožívá svou elementární závislost: žena mu může všechno dát, ale může mu také všechno odepřít. Tato situace se později vynořuje v partnerském vztahu.
Mezi důsledky pro muže a pro ženu je zde rozdíl.
I žena samozřejmě prožívá původní závislost na matce, ale tím, že se stane ženou, může mateřskost prožít i sama v sobě.
Muži se s ní naproti tomu setkávají pouze v ženě.
To je důvod, proč má nad nimi každá žena moc.
A protože se muži této moci obávají, mnoho z nich se zpočátku ženě vůbec neotevře. Setrvávají u sexu a své uspokojení hledají v mužském světě, který jim zprostředkovává falešný pocit nadřazenosti.
Že tento pocit není na místě, se ukáže ihned, jakmile se otevřou lásce.
Je to přesně obráceně, než u žen: žena se obává sexu, protože ji přivádí do závislosti, protože ji vydává napospas muži a jeho násilí a navíc násilí přírody, životu a smrti.
Zároveň skrze sex dochází ke svému přirozenému naplnění, totiž k dítěti.
Naopak muž se obává lásky, protože mu ukazuje jeho původní závislost na ženě.
Sex je v případě nouze schopen přijmout, lásku však ne. Ale potřebuje ji, protože láska je to jediné, co jeho životu dává smysl.
Ženy si svou moc ve vztazích většinou plně neuvědomují.
Ani jim však není cizí, podvědomě o ní vědí – toto vědění však překrývá rozšířená představa o ‚ženské slabosti‘, nebo ‚mužské nadvládě‘, a také pocit bezbranné ‚vybavenosti‘ ženy tělesné převaze muže.
Proto mnohé ženy uplatňují svou moc nepřímo, skrývají ji.
Do jisté míry to odpovídá ženské povaze.
Může to však nabýt rozměrů, kdy to začíná být stejně destruktivní jako otevřené násilí některých mužů.
Právě v dnešní době je důležité, aby si ženy byly své síly a moci vědomy a jasně si za ní stály.
Nemyslí tím pošetilý boj s muži o moc, ale jasné vědomí ženy o jejím skutečném mocenském postavení v rodině a odpovědnosti s tím související.
Z knihy ‚Muži, ženy a láska‘ od Wilfrieda Nellese
