Paradoxní pravdivost tohoto tvrzení se ukazuje při práci s LIPem.

Naše dětské části, ať už naše prenatální období, dětství v rámci rodiny, nebo dospívání, jsou starší – trvají v nás mnohem déle – než naše “současné já“, které se rodí teď.

A tyto naše starší vnitřní části mají svou moudrost, které, když jsme ochotni se vystavit se vším co přináší, mohou nám něco velice důležitého ukázat o nás samotných a o skutečnosti.

Předpokladem pro to ale je, přestat jim vnucovat svou vlastní vůli a představu o tom, jaké a čím by měly být, nebo před nimi zavírat oči, zachraňovat je, nebo z nich dělat “chudáky“.

Stejně je to podle mě s přírodou a se Životem jako takovým.

Člověk je nejmladší živočišný druh na Zemi, přesto, hlavně ve “vyspělých kulturách“ trpí utkvělou představou, že je moudřejší, než všechny (mnohem) starší formy života.

A místo toho, aby se nechal poučit jejich moudrostí o nich, o životě a o sobě, vnucuje jim svou vůli a využívá je, nebo je často spíše zneužívá.

Pokud je v lidském genomu obsažený celý vývoj života na Zemi, tak, nejen vnější, ale hlavně naše vnitřní příroda si to nenechá líbit.